Jelikož jsem dodnes nepolíbený sérií Tomb Raider, rozhodnutí se pustit do hry Uncharted a zainvestovat do ní formou předobjednávky se nejevilo jako příliš uvážené rozhodnutí. Ale ne vždy je lepší moc přemýšlet, jelikož pak může být člověk velmi mile překvapen tím, jak moc dobré takové neuvážené rozhodnutí učinil.

Nevím úplně do detailu, jak hra vypadala na konzolích předtím, než byla konečně vydána na PC, kdy jsem si ji mohl konečně zahrát, ovšem jestli je něco na tomto titulu opravdu velmi pěkné, tak je to jeho vizuál. Společně s příběhem vyprávějícím o hledačích pokladů a jejich nepříliš jednoduchou cestou za ním, během níž narážejí na bandu, která jim chce tuto snahu hrubou silou za každou cenu překazit, byl zpracován velmi záživně, jeho klíčové postavy mi do jedné sedly a hra mi pak velmi příjemně ubíhala, na čemž měly velmi znatelný podíl i dialogy sympatických postav včetně pasáží, kdy se hra párkrát vrátila do minulosti a odkrývala tak nejednoduché začátky životních osudů dvou hlavních protagonistů.

Když už jsem u vyjmenovávání kladů, kterých pro mě ve hře byla přece jen drtivá většina, musím vyzdvihnout kombinaci akčního stylu a stealth, kdy jsem si zvlášť u druhého jmenovaného při tiché likvidaci nepřátel vzpomněl na styl Sama Fishera a s kusem nostalgie na něj zavzpomínal. Jediným rušivým elementem při tomto stylu bylo nezvyklé a divně vypadající žluté zbarvení daného nepřítele, jehož jsem měl v tu chvíli možnost zlikvidovat. Rozuměl bych tomu, že to byla jakási zvýrazněná forma upozornění, ale tato metoda mi nepřišla zrovna nejlepší, bohužel, možnost ji vypnout mi hra nenabídla. Každopádně musím říct, že i po nemalých zkušenostech se stealth stylem byl tento způsob projití v této hře často náročnější, což bylo způsobeno přemísťováním nepřátel v rychlejších intervalech, během nichž narazit na vhodný okamžik likvidace tak chtělo mnohem více trpělivosti, taktizování i rychlosti.

Jak jsem se zmínil na začátku, zkušenosti z Tomb Raidera nemám a nutno říci, že mi při této pouti velmi často chyběly. Což o to, cesta přes překážky, využití terénu ve svůj prospěch pomocí skalních výstupků, zachycování se o tyče, zábradlí apod. a celkově se s notnou dávkou akrobacie přemísťovat, což je pro zmiňovanou sérii víc než typické, jsem si vryl pod kůži poměrně brzy a častokrát jsem byl dokonce i rád, když jsem se nad provedením těchto způsobů procházení občas musel i na chvilku zamyslet. Problém bohužel s železnou pravidelností nastával v okamžiku luštění hádanek, kde jsem se v jinak kouzelně vypadajících historických lokacích kolikrát zasekl natolik, že jsem po únavném zdolání několika z nich chtěl hru zabalit. Kdepak, hře to nevyčítám a samozřejmě ani nemůžu, okamžik výčitek by ale zcela určitě nastal tehdy, kdybych hru opravdu utnul a tím ji pro mě pohřbil. Připravil bych se tak o všechen ten zbytek, který jsem vyjmenoval a který za to opravdu stál. Takhle jsem po závěrečném epilogu odcházel s pocitem, že tahle hra byla jedna kvalitní až skoro parádní jízda.