Po zběsilé porci masochismu v Medal of Honor: Frontline jsem nečekal, že série vystoupí ze svého konzolového stínu a předvede něco přístupnějšího. O to víc jsem to nečekal už u tohoto dílu po nedávném trápení s Medal of Honor: Heroes 2 na PSP. Ty hry byly v některých pasážích tak těžké, že už to nebyla moc zábava. O Medal of Honor: Underground ani nemluvě. O to víc mě překvapil Rising Sun. Konečně se konzolová verze této série přehoupla do nového milénia a nabídla pravý a nefalšovaný mainstream. Hru s pořádným pocitem ze střelby. Hru osvobozenou od jakékoliv frustrace.
Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.
Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.
Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.
Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.
Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.
Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.
Pro: pocit ze střelby, ozvučení, poutavé zasazení misí, odpočinková hratelnost
Proti: tupá umělá inteligence, krátká herní doba