Konečně jsem dokončil příběh severského života jedné z mých nejoblíbenějších fiktivních postav, která provází můj život už více jak deset let, a i přes mé dobré hodnocení, nemohu skrývat své rozčarování.

V prvé řadě musím zmínit, že se jedná o dobrou hru, ve které jsem strávil přes 55 hodin a která mě bavila. Oproti předchůdci se zde tolik zásadních změn v hratelnosti neprojevilo, ale furt bych dokázal obě hry od sebe rozlišit, a to nejlepší z předchůdce zůstalo zachováno, takže tohle mi až tolik nevadí. Co mi už ale vadí, je znatelně zhoršené vyprávění příběhu.

Přišlo se mi že se neustále náhodně chodí sem tam, mezi jednotlivými světy. I když hrdinové měli vždy důvod, proč jdou sem nebo tam, neměl jsem pocit takové té ucelenosti příběhu. Navíc je to tak dlouhé, že si už teď nevzpomínám na nějaké části hry, ale za to si můžu taky sám, protože jsem poměrně dost dělat vedlejší úkoly. A také jsem to hrál na těžké obtížnosti, která mi ten herní čas náramně prodloužila, když jsem skoro neustále umíral. Obtížnost je taková nevyvážená, protože jsem předešlý díl taky dohrál na tuhle obtížnost, a umíral jsem daleko méně.

Jednotlivé světy, tedy lokace, jsou poměrně dobře navržené, ale některé mě znatelně bavili více a některé méně (např. Vanaheim nebo Álfheim). Úkolů je zde všude přehršel, takže se nestávalo, že by jsem se nudil, vždycky bylo co dělat, navíc to bylo často zábavné.

Grafické a technické zpracování si taky můžu vynachválit, hrál jsem to na základní PS4, a zde je to téměř totožné s předchůdcem, avšak mám pocit, že k nějakému vylepšení taky došlo. 

Hudební doprovod nebyl špatný, ale oproti předchůdci byl méně výrazný. Slavná kamera na jeden záběr po většinu času taky kvalitní, ale bohužel, byla občas díky ní poměrně nepřehledná zběsilá akce v cutscénách, protože byla často přilepená až moc blízko postavy a probíhajícím událostem by více slušel širší záběr z dálky.

To je asi vše k mému obecnému názoru. Teď bude následovat kritika, která obsahuje příběhové spoilery:

Nejvíce mi na hře vadí, že není prostě epická. Název napovídá úplně velkolepým událostem, které se ale vůbec nedějí. Hra má určité své velké momenty, které jsou parádní, ale furt nedosahují toho, co z nich mohlo být. Je to všechno takové "připosrané", když to řeknu takhle neslušně. A všiml jsem si, že zde na DH nejsem jediný, koho to zklamalo.

Dále mi přišlo, že hra nemá moc příběhových zvratů, a když už nějaké byli, tak mě většinou moc nenadchnuli. Například mojí oblíbenou postavou se stal bůh války Týr, kterej byl takovým hlasem rozumu, a u kterého jsem se těšil, jak nakonec přemůže svůj pacifismus a povede útok na Ásgárd, jak předpovědělo proroctví... Když se nakonec ukázalo, že to byl jen Ódinův podfuk, tak jsem celkem smekal, že se mu povedlo mě takhle ošálit, ale nedočkal jsem se potom svého vysněného tažení. Ze samotného proroctví jsem taky nebyl nadšený, když se ukázalo, že Ragnarök nebude zkázou světů, ale jen Ásgárdu... Rázem mi přišlo, že toho tedy tolik v sázce není, a už bylo poměrně předvídatelné, jak to nakonec vyuzlí, když člověk zná Kratose.

Co se mi ale líbilo, bylo to, jak je příběh stavěný stylem, že Kratos sice odmítá svůj osud, který mu předpovědělo proroctví, ale přesto dělá všechno, co bylo předpovězeno. Líbila se mi myšlenka, že svůj osud nakonec nedokáže změnit a musí se poprat s tím, co mu bylo uděleno... A potom na konci stejně dokázal změnit svůj osud, protože je prostě dobrej. A mě čekalo další mírné zklamání. I když, zde to je takové diskutabilní, protože jestli jsem správně pochopil závěrečnou scénu, tak jeho osudem bylo změnit svůj osud, takže jsem v podstatě dostal to, co jsem chtěl...akorát trochu jinak, než jsem si představoval.

Co se týče postav, tak ze záporáků se mi nejvíce líbil Ódin, Thór byl taky dobře napsaný, ale hůře využitý v příběhu, jeho bossfighty jsem si ale náramně užíval. Ze spojenců mi přišla nejlépe napsaná Freya, zbytek postav taky dobrý a potěšilo mě, že bratři trpaslíci dostali trochu více prostoru. Co mi už nedělalo takovou radost, bylo herecké obsazení Angrbody a Hildisvíního, protože se v jejich případě jedná o nucenou diverzitu, která v Norské mytologii nemá co dělat. Postavy samotné špatné nebyli, a herci také ne, ale představil bych si i jiné tváře.

Celkově však i přes moji kritiku, jsem si hru užil, a dokážu respektovat tvůrčí vizi studia Santa Monica. Mé očekávání však bylo jinde. Hru snad ani nemá cenu doporučovat, protože je o ní už tak velký zájem, přesto jí doporučuji.