20. léta minulého století. Americkými ulicemi proudí všudypřítomný jazz a přemíra alkoholu natolik překouřená, že chlast konzervativci prostě zakazují. To umožnilo příslušnému zločinu evoluci na nefalšovaně profesionální úroveň. A v tomto duchu kdysi paní Romerová zmástrovala jednu D&D partičku, při které vznikl nápad na tuto hru.
A nápad to byl prvotřídní. Namíchat koktejl XCOMáckých tahových soubojů s mikromanagementem hned několika organizací a všecho ještě dochutit špetkou Simsů a až úchylně hluboce řešit i konkrétní postavy a jejich vztahy? Za takovou životopisní berličku by každý virtuální barman trhal ruce. A všechno to vskutku ve zdejším hříšném impériu je. Satanužel to tu všechno je zhola zbavené jakékoliv rovnováhy, pořádné promyšlenosti a synergie.
Tahové souboje? Ano, ovšem bez sebemenší taktické hloubky a proti polorozbité AI, která je absolutně neschopná předpovídat alespoň jeden tah dopředu a pracovat týmově. Nabízí mnoho z hlediska inventáře, specializací a tříd, ale v rámci jen jednoho typu potyčky v jediném typu dvourozměrné mapy proti univerzálně vegetativní opozici.
Budování a management vlastního kriminálního císařství? Ano, ovšem s pouhými pěti druhy byznysu s pouhou pětkou nesmírně generických upgradů, skrz které se tomu nikdy nedaří vyvolat pocit, že jde opravdu o Váš byznys. Žádná možnost nastavení vlastních cen, žádný nábor zaměstnanců, obecně žádná personalizace. Pro Vás i Vaše nepřátele jsou všechny putyky, ať už jde o kasíno, bordel či pivovar, pocitově jen další bojovou arénou.
Historie, unikátní vlastnosti a vztahy postav? Ó ano, ovšem formou ekvivalentu nudné karetní hry, při které můžete některé párovat. A je zcela buřt, za jakého bosse se na začátku odhodláte hrát, balíček je tak či tak stejný a vybírat není moc z čeho. Když o nějakou kartu - tedy gangstera ve Vašich službách - přijdete, prostě jen tak ze hry zmizne. Nevrátí se nově zaměstnán u konkurence jako nepřítel a jejich "příběh" je naprosto irelevantní. I když od Vás někdo svévolně odejde kvůli špatné morálce, můžete prostě razit a zaměstnat je zpátky. Navzdory všem jejich statům a itemům a vlastnostem se z nich nikdy nestanou skutečné postavy, které byste neměli totálně u řiti.
Diplomacie á la Civilizace, ergo naše spory si jen vyříkáme? Bóže ano, ovšem ve hře, ve které je jediným cílem všechny ostatní zlikvidovat, je navýsost přebytečná, jedinou validní strategií zůstává jednoduše zabíjet. A to nejlépe rovnou v ústředních konkurenčních putykách, neb ztrácet čas zoufale snadnými přestřelkami v těch menších podpůrných - nebo se obracet na automatické vystřílení s absurdně mylně vypočítanou pravděpodobností úspěchu - by jen znamenalo, že by fajt v té ústřední byl snadnější. Je na hovno muset si hru sám ztěžovat, aby byla aspoň trochu zábavná, ale nezrobíš nic.
A jelikož je i ekonomicky tou nejvýhodnější variantou jít a všechno vystřílet, všechny ty ostatní manažerské vrstvy jsou i se svou průzračnou povrchností zároveň naprosto zbytečné. Jsou to všechno takové ingredience pro pompézní vánoční večeři, kterou dlouho plánovali a ještě déle na ni nakupovali, dali dokupy ty nejlepší recepty, sehnali nádherné květiny a dokonce zajistili velmi exkvizitní vínko, ale nestihli to připravit, a tak místo lahodného bramborového salátu budete svýho nedopečenýho kapra namáčet do zbytku hrachovky a poslouchat přitom velkohubé žvásty hostitelky o tom, jak úžasně to měli vymyšlené.
A přitom je to taková stylovka! Všechno od labužnického soundtracku přes stylizaci mapy až po elegantní násilí poprav s Vámi vyloženě celou dobu flirtuje. Mezitím do toho ale investujete pouze čas, nikoli úsilí spojené s taktickým uvažováním či strategizováním. Jo, můžete brouzdat ukrutně nepohodlnými meníčky a simulovat tak úředníka potápějícího se v nekonečných excelovských tabulkách, ale stejně to pak zavřete, vlezete do další přestřelky, a tu opět v polospánku úspěšně pokoříte ani si nevšimnete. Strašně rád bych tu hru miloval a vřele doporučoval, ale když jde o pouhou sbírku skvělých nápadů, každý z nichž se při převodu do praxe jaksi ztratil, tak to dost dobře nejde.
A nápad to byl prvotřídní. Namíchat koktejl XCOMáckých tahových soubojů s mikromanagementem hned několika organizací a všecho ještě dochutit špetkou Simsů a až úchylně hluboce řešit i konkrétní postavy a jejich vztahy? Za takovou životopisní berličku by každý virtuální barman trhal ruce. A všechno to vskutku ve zdejším hříšném impériu je. Satanužel to tu všechno je zhola zbavené jakékoliv rovnováhy, pořádné promyšlenosti a synergie.
Tahové souboje? Ano, ovšem bez sebemenší taktické hloubky a proti polorozbité AI, která je absolutně neschopná předpovídat alespoň jeden tah dopředu a pracovat týmově. Nabízí mnoho z hlediska inventáře, specializací a tříd, ale v rámci jen jednoho typu potyčky v jediném typu dvourozměrné mapy proti univerzálně vegetativní opozici.
Budování a management vlastního kriminálního císařství? Ano, ovšem s pouhými pěti druhy byznysu s pouhou pětkou nesmírně generických upgradů, skrz které se tomu nikdy nedaří vyvolat pocit, že jde opravdu o Váš byznys. Žádná možnost nastavení vlastních cen, žádný nábor zaměstnanců, obecně žádná personalizace. Pro Vás i Vaše nepřátele jsou všechny putyky, ať už jde o kasíno, bordel či pivovar, pocitově jen další bojovou arénou.
Historie, unikátní vlastnosti a vztahy postav? Ó ano, ovšem formou ekvivalentu nudné karetní hry, při které můžete některé párovat. A je zcela buřt, za jakého bosse se na začátku odhodláte hrát, balíček je tak či tak stejný a vybírat není moc z čeho. Když o nějakou kartu - tedy gangstera ve Vašich službách - přijdete, prostě jen tak ze hry zmizne. Nevrátí se nově zaměstnán u konkurence jako nepřítel a jejich "příběh" je naprosto irelevantní. I když od Vás někdo svévolně odejde kvůli špatné morálce, můžete prostě razit a zaměstnat je zpátky. Navzdory všem jejich statům a itemům a vlastnostem se z nich nikdy nestanou skutečné postavy, které byste neměli totálně u řiti.
Diplomacie á la Civilizace, ergo naše spory si jen vyříkáme? Bóže ano, ovšem ve hře, ve které je jediným cílem všechny ostatní zlikvidovat, je navýsost přebytečná, jedinou validní strategií zůstává jednoduše zabíjet. A to nejlépe rovnou v ústředních konkurenčních putykách, neb ztrácet čas zoufale snadnými přestřelkami v těch menších podpůrných - nebo se obracet na automatické vystřílení s absurdně mylně vypočítanou pravděpodobností úspěchu - by jen znamenalo, že by fajt v té ústřední byl snadnější. Je na hovno muset si hru sám ztěžovat, aby byla aspoň trochu zábavná, ale nezrobíš nic.
A jelikož je i ekonomicky tou nejvýhodnější variantou jít a všechno vystřílet, všechny ty ostatní manažerské vrstvy jsou i se svou průzračnou povrchností zároveň naprosto zbytečné. Jsou to všechno takové ingredience pro pompézní vánoční večeři, kterou dlouho plánovali a ještě déle na ni nakupovali, dali dokupy ty nejlepší recepty, sehnali nádherné květiny a dokonce zajistili velmi exkvizitní vínko, ale nestihli to připravit, a tak místo lahodného bramborového salátu budete svýho nedopečenýho kapra namáčet do zbytku hrachovky a poslouchat přitom velkohubé žvásty hostitelky o tom, jak úžasně to měli vymyšlené.
A přitom je to taková stylovka! Všechno od labužnického soundtracku přes stylizaci mapy až po elegantní násilí poprav s Vámi vyloženě celou dobu flirtuje. Mezitím do toho ale investujete pouze čas, nikoli úsilí spojené s taktickým uvažováním či strategizováním. Jo, můžete brouzdat ukrutně nepohodlnými meníčky a simulovat tak úředníka potápějícího se v nekonečných excelovských tabulkách, ale stejně to pak zavřete, vlezete do další přestřelky, a tu opět v polospánku úspěšně pokoříte ani si nevšimnete. Strašně rád bych tu hru miloval a vřele doporučoval, ale když jde o pouhou sbírku skvělých nápadů, každý z nichž se při převodu do praxe jaksi ztratil, tak to dost dobře nejde.
Horizon Forbidden West
Pro: Nápad hry je excelentní; smysl pro styl to má prvotřídní
Proti: V důsledku asi přehnaných ambicí tu mechanicky nic nefunguje, jak má, díky čemuž to absolutně nemá šanci uspokojit ani fandy tahovek, ani fandy strategií