A Plague Tale: Innocence, noční můra musofobiků, je zde, v databázi her, natolik komentovaným titulem, že nemá smysl se o něm, jeho příběhu a mechanikách rozsáhle rozepisovat. Komentář píši pouze z důvodu splnění Herní výzvy 2022. Až na srovnání s The Last of Us, které jsem nehrál, takže srovnávat nemůžu, se v podstatě ztotožňuji s komentářem Fritola z roku 2019, včetně poznámky ke zbytečně přehnanému zakončení. Jen lituji, že jsem si ho nepřečetl trochu dříve, protože zapnout francouzský dabing mě vskutku nenapadlo.

Dodal bych, že pro mě, jako otce malého syna, byly některé scény rozhodně emocionálně výraznější, než by byly před jeho narozením. K hratelnosti bych podotknul, že pokud jdete po achievementech a snažíte se tedy prošmejdit každý kout mimo hlavní cestu, občas kazí dojem princip neviditelné zdi či padlého stromu. Amicia (hlavní hratelná postava) dokáže překonat řadu překážek poměrně snadno a pak se dostane k překážce jednodušší, kterou prostě nepřeleze, protože odděluje koridor, do kterého se musí dostat jinak, protože je to tak předepsáno. Obdobně by bylo poměrně snadné si pochodeň odloženou proto, že musí pomoci dvěma klukům vylézt na překážku a pak se tam vytáhnout sama, znovu ze stojanu vzít a pokračovat s ní, když je to něco, bez čeho mohou všichni zemřít, ale prostě to nejde. Ale to jsou, v poměru k celku, naprosto minoritní případy a mé hnidopišství. Pokud bych měl srovnat s řadou jiných, přísně lineárních her, je tato v přirozenosti koridorů rozhodně v té lepší společnosti.

Co závěrem. Od hry jsem moc nečekal, ale byl jsem příjemně překvapen. Kvituji, že se dali vývojáři cestou lineární hratelnosti. Pro zpracování tématu zaměřeného na vyprávění příběhu a událostí z pohledu postav, vztah mezi hlavními postavami a jejich vnímání moru, války a smrti, asi nemohli volit lépe. K realitě to má samozřejmě velmi daleko, ale od toho hry nejsou.

(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2022.)