DOOM je dnes již legendární a revoluční hrou. Hra která je praotcem všech moderních FPS stříleček. Hra která zavedla termín „důmovky“. Doom je rovněž hra o které se v průběhu let řeklo už snad naprosté všechno. Mezi mé oblíbené zajímavosti platí rozhodně to, že se hru povedlo rozjet snad na všem co jde. Pro příklad hru se povedlo rozjet na kalkulačce, chytrých hodinkách, bankomatu, tiskárně, GPS, na těhotenské testu, v samotném DOOMu nebo pomocí energie z brambor (ano, opravdu).
Mé první vzpomínky na něj pochází z návštěv u bratranců, kteří měli několik her, které téměř stále hráli a doom byl jednou z nich. Měl jsem možnost vidět tu krásu, tu hudbu ty monstra a démony, např. Cacodemon je můj nejoblíbenější nepřítel ve hře. Miloval jsem, když mi bratranec ukázal skryté místnosti. Věděl jsem, že tu hru si jednou musím zahrát!
Po nějaké době jsem svoje první PC dostal a mohl jsem se plně pustit do tohoto krvavého „Pekla" (v dobrém slova smyslu) a ničit vše co mi přišlo pod ruce. Brokovnice se stala mou nejlepší kamarádkou a hromada mrtvých démonů zůstávala za mnou. Doom byl a pořád je o temné atmosféře a tehdy velmi propracovaném a vymazleném level designu. Sklidil i kritiku za ukazování pentagramů a podobných satanských výjevů. Ale o tom tady psát nechci.
Hudební podkres a celkově zvuky stojí také za to. Robert Prince je pro mě naprostý génius. Hudba si bere zjevnou inspiraci v metalových skupinách jako Pantera, Metallica nebo Slayer. Hra má 3 epizody Knee-Deep in the Dead, The Shores of Hell a Inferno na konci každé z nich čeká boss a já patřím mezi skupinu lidí, kteří mají za to, že boss v The Shores of Hell, je mnohem těžší, než ten v Infernu. Co se zbraní týče, tak jsem rád řezal své nepřátele motorovkou, ale prostě brokovnice pro mě vždy byla number one. Pistole (byla vždy spíš do počtu), kulomet (hodil na silnější nepřátele), stejně tak jako raketomet, (kterým jsem se několikrát hloupě zabil), plazmovka a hlavně BFG (ty jsem si šetřil převážně na bosse).
Ještě bych k úspěchu připsal i skvělé modifikace, jaké hra dostala. Ty už jsou jen třešničkou na tak skvělém dortu. Doom také dostal své knihy i filmy. Co se filmu týče ten první se natáčel dokonce u nás České Republice a v hlavních rolí se představili například: Dwayne Johnson, Karl Urban nebo Rosamund Pike. Druhým filmem je Doom: Annihilation (2019) jde o béčko, které ovšem obsahuje celkem dost odkazů na původní hru jako barevné karty z původní hry, jeden z mrtvých vědců se podle jmenovky jmenuje John Carmack (spolutvůrce DOOMa). Jeden z vojáků se zase jmenuje Blazkowicz, což je zase přímý odkaz na slavného hlavního hrdinu další hry od ID Software Wolfensteina.
Hodnotit takhle legendární hru je prostě těžké, protože jak jsem psal na začátku. Doom byl ve své době revoluční hrou, měl skvělou hudbu i level design a hlavně se stal praotcem všech moderních FPS stříleček. Dnes je doom již nesmrtelnou legendou a i díky všem těm krásným vzpomínkám na něj a na mé dětství nemohu jinak, než dát plnou známku.
Mé první vzpomínky na něj pochází z návštěv u bratranců, kteří měli několik her, které téměř stále hráli a doom byl jednou z nich. Měl jsem možnost vidět tu krásu, tu hudbu ty monstra a démony, např. Cacodemon je můj nejoblíbenější nepřítel ve hře. Miloval jsem, když mi bratranec ukázal skryté místnosti. Věděl jsem, že tu hru si jednou musím zahrát!
Po nějaké době jsem svoje první PC dostal a mohl jsem se plně pustit do tohoto krvavého „Pekla" (v dobrém slova smyslu) a ničit vše co mi přišlo pod ruce. Brokovnice se stala mou nejlepší kamarádkou a hromada mrtvých démonů zůstávala za mnou. Doom byl a pořád je o temné atmosféře a tehdy velmi propracovaném a vymazleném level designu. Sklidil i kritiku za ukazování pentagramů a podobných satanských výjevů. Ale o tom tady psát nechci.
Hudební podkres a celkově zvuky stojí také za to. Robert Prince je pro mě naprostý génius. Hudba si bere zjevnou inspiraci v metalových skupinách jako Pantera, Metallica nebo Slayer. Hra má 3 epizody Knee-Deep in the Dead, The Shores of Hell a Inferno na konci každé z nich čeká boss a já patřím mezi skupinu lidí, kteří mají za to, že boss v The Shores of Hell, je mnohem těžší, než ten v Infernu. Co se zbraní týče, tak jsem rád řezal své nepřátele motorovkou, ale prostě brokovnice pro mě vždy byla number one. Pistole (byla vždy spíš do počtu), kulomet (hodil na silnější nepřátele), stejně tak jako raketomet, (kterým jsem se několikrát hloupě zabil), plazmovka a hlavně BFG (ty jsem si šetřil převážně na bosse).
Ještě bych k úspěchu připsal i skvělé modifikace, jaké hra dostala. Ty už jsou jen třešničkou na tak skvělém dortu. Doom také dostal své knihy i filmy. Co se filmu týče ten první se natáčel dokonce u nás České Republice a v hlavních rolí se představili například: Dwayne Johnson, Karl Urban nebo Rosamund Pike. Druhým filmem je Doom: Annihilation (2019) jde o béčko, které ovšem obsahuje celkem dost odkazů na původní hru jako barevné karty z původní hry, jeden z mrtvých vědců se podle jmenovky jmenuje John Carmack (spolutvůrce DOOMa). Jeden z vojáků se zase jmenuje Blazkowicz, což je zase přímý odkaz na slavného hlavního hrdinu další hry od ID Software Wolfensteina.
Hodnotit takhle legendární hru je prostě těžké, protože jak jsem psal na začátku. Doom byl ve své době revoluční hrou, měl skvělou hudbu i level design a hlavně se stal praotcem všech moderních FPS stříleček. Dnes je doom již nesmrtelnou legendou a i díky všem těm krásným vzpomínkám na něj a na mé dětství nemohu jinak, než dát plnou známku.
Beyond: Two Souls
Pro: Temná atmosféra, level design, zvuky, soundtrack, dnes již nesmrtelná hra