Brothers: A Tale of Two Sons jsem miloval, It Takes Two stále ještě nehrál. Do prostředního A Way Out jsem se pustil s kamarádem s tím, že jsem po hře po očku pokukoval od jejího vydání a jediné, co jsem znal, byl původní trailer, screeny a fakt, že jde o split screen online coop, což bylo netradiční.

Řeknu to na rozdíl od jiných recenzí stručně – pokud jste alespoň trochu co-op pozitivní, A Way Out si zahrát prostě musíte. Stejně tak pokud jste fanda Shawshank Redemption. To ovšem neznamená, že je hra perfektní.

Hra má skvělý rozjezd, vše funguje parádně, grafika je krásná a vy se cítíte, jako byste byli hlavní postavy ve filmu. A to doslova. Po nějaké době si totiž začnete všímat, že každá další kapitola je jak vystřižená z nějakého kultovního dobového bijáku. A někdy to doslova znamená, že jde stranou přirozené flow hry nebo konzistentnost příběhu. Uplně vidím, jak si tvůrci řekli „tohle je cool, to tam musí být“ a tak okolo toho udělali celou kapitolu.

Herně je to pořád skvělé, rozmanité a zábavné, ale moje vnitřní duše oceňující dobré příběhy mnohokrát trpěla. Definitivní zákeřné probodnutí ale přišlo na samém závěru. Nebudu prozrazovat příběh, ale osobně mi to přišlo jako finální kapka, kdy už jsem dále nemohl snést snahu tvůrců dát do hry cokoliv, co někde viděli. Finále je tak příběhově mimo a tak moc křičí „toto bylo strašně cool v deseti jiných filmech“, až je mi tvůrců líto, že si nebyli vědomi, jak trapnou tečku za hrou tvoří. Hrajete to a smutně koukáte na další a další moment, kdy vidíte pod ruce tvůrců, jak se snažili udělat hru hrozně zajímavou, a přitom jen splácali další dort od pejska a kočičky.

Takže ještě jednou – pokud jste alespoň trochu co-op pozitivní, musíte si A Way Out zahrát. Neočekávejte ale skvělý filmový příběh. Očekávejte 30 filmů poslepovaných do sebe.