Jaký rozdíl udělají dva roky! Zatímco Air Combat bylo takové nesmělé tech demo na zbrusu novém hardwaru, tady je znát, jak už si tvůrci byli jistější v kramflecích.
Viditelné je to hned, obrovským pokrokem v grafice. Neplatí to jen pro letouny, zvlášť terén je mnohem detailnější a díky tomu i čitelnější. Soundtrack je pestrý mix elektrických kytar, synťáků a výrazných basových linek, ale pořád je v něm zbývá trocha „topgunovského“ rocku.
Herně dvojka moc neexperimentuje, spíš vylepšuje prvky uvedené prvním dílem. Popis hry nahoře ji docela dobře shrnuje, takže jen pár drobností přidám. Znovuhratelnosti prospívá košatější větvení misí a možnost hrát s alternativním výběrem stíhaček. Velký skok udělala AI. Wingmani už nezmůžou na sestřel jen při správném postavení planet a nepřátelé se umí vytasit s pěknými triky. Když se mi v závěrečných misí piloti zkoušeli přemetem dostat za zadek nebo mě cíleně vodili v zatáčce, aby změnili směr v moment, kdy vypustím střely, vážně jsem zíral.
Tenhle díl taky drží dvě prvenství. Vedle spousty reálných a prototypových letounů poprvé můžete pilotovat i úplně originální kousek, fešnou XFA-27 s tomcatovskými křídly. A pak je tu první „Death Star“ mise, kdy musíte se stíhačkou vletět do úzkého koridoru, abyste mohli zničit jediné zranitelné místo obřího komplexu. Dvě věci, které k Ace Combat dneska neodmyslitelně patří.
Jinak ale dvojce trošičku chybí něco... speciálního. Jen dvě tři mise mají něco, čím by mi uvízly v paměti jako tolik jiných ze série. Příběh je pořád neosobní kapitola z wiki zprostředkovaná jen suchými brífinky, není moc o čem mluvit. Obojí se drasticky změnilo s Ace Combat 3: Electrosphere, ale nebylo to bez ústupků.
Ze všech PS1 dílů je právě Ace Combat 2 tím, který byl největší předlohou pro Ace Combat 04: Shattered Skies a následující díly. A jestli jsem o Air Combat psal, že dneska už nic moc nenabídne, tady to neplatí. Korozi času dvojka obstála velmi dobře a byť oproti novějším dílům trochu strádá na unikátnosti, uprostřed leteckých soubojů na tom stejně moc nesejde.
Viditelné je to hned, obrovským pokrokem v grafice. Neplatí to jen pro letouny, zvlášť terén je mnohem detailnější a díky tomu i čitelnější. Soundtrack je pestrý mix elektrických kytar, synťáků a výrazných basových linek, ale pořád je v něm zbývá trocha „topgunovského“ rocku.
Herně dvojka moc neexperimentuje, spíš vylepšuje prvky uvedené prvním dílem. Popis hry nahoře ji docela dobře shrnuje, takže jen pár drobností přidám. Znovuhratelnosti prospívá košatější větvení misí a možnost hrát s alternativním výběrem stíhaček. Velký skok udělala AI. Wingmani už nezmůžou na sestřel jen při správném postavení planet a nepřátelé se umí vytasit s pěknými triky. Když se mi v závěrečných misí piloti zkoušeli přemetem dostat za zadek nebo mě cíleně vodili v zatáčce, aby změnili směr v moment, kdy vypustím střely, vážně jsem zíral.
Tenhle díl taky drží dvě prvenství. Vedle spousty reálných a prototypových letounů poprvé můžete pilotovat i úplně originální kousek, fešnou XFA-27 s tomcatovskými křídly. A pak je tu první „Death Star“ mise, kdy musíte se stíhačkou vletět do úzkého koridoru, abyste mohli zničit jediné zranitelné místo obřího komplexu. Dvě věci, které k Ace Combat dneska neodmyslitelně patří.
Jinak ale dvojce trošičku chybí něco... speciálního. Jen dvě tři mise mají něco, čím by mi uvízly v paměti jako tolik jiných ze série. Příběh je pořád neosobní kapitola z wiki zprostředkovaná jen suchými brífinky, není moc o čem mluvit. Obojí se drasticky změnilo s Ace Combat 3: Electrosphere, ale nebylo to bez ústupků.
Ze všech PS1 dílů je právě Ace Combat 2 tím, který byl největší předlohou pro Ace Combat 04: Shattered Skies a následující díly. A jestli jsem o Air Combat psal, že dneska už nic moc nenabídne, tady to neplatí. Korozi času dvojka obstála velmi dobře a byť oproti novějším dílům trochu strádá na unikátnosti, uprostřed leteckých soubojů na tom stejně moc nesejde.
The Rise of the Golden Idol
Pro: dopilovaný gameplay jedničky, AI, znovuhratelnost
Proti: nezajímavý příběh, jednotvárnost většiny misí