Snad jak na Nový rok, tak po celý rok. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem hned první den v roce dal hře devítku. První Ori pro mě bylo seznámení s metroidvánií, zároveň velmi silný audiovizuální zážitek a zároveň kopa frustrace. Will of the Wisps vyšperkoval to dobré a eliminoval to špatné. Smekám před rakouskými vývojáři.
V prvním díle jsem s krví zalitýma očima vyřvával po padesátým pokusu plachtění v únikové pasáži, že tu zku***enou hru už nikdy hrát nebudu, tuplem na STŘEDNÍ obtížnost. Po úspěšným osmdesátým pokusu jsem vyměkl a že si tu dvojku teda dám, ale na lehkou. No a po dvou letech jsem to zase odpálil na střední, páč nejsem máčka, ne? Dopředu jsem si donesl čokoládu na uklidnění, začal jsem hrát, hrál jsem dál a dál a je to nějaká pohoda, říkám si. No a po 13 hodinách jsem tu čokoládu ani neotevřel.
Druhý Ori je totiž o level jednodušší než jednička a zároveň se vyvaroval moru všech plošinovek a to nevyvážené obtížnosti. Na ty nejhorší pasáže totiž hráč dostane set nových abilit, které usnadňují a zrychlují pohyb. Ze zdejší diskuze jsem s hrůzou čekal na písečnýho červa a nakonec ho dal napoprvé. Zbytek hry je potom mnohem logičtěji vyskládán tak, aby hráč moc netápal, zda se na to nebo ono místo jde dostat. Jo a máte regeneraci života, což je u bossfightů cheat sám o sobě. Tím ale neříkám, že je to procházka, ono to nějakej ten cvik s gamepadem a rychlé reakce bude chtít, na klávesnici si ani neumím představit, že bych tu hru hrál.
Poslední novinkou je sbírání zvláštních šutrů a kytek, ze kterých potom vylepšujete jakýsi centrální hub, ze kterého dostanete další šutry, kytky a questy. U Oriho jsem se znovu nadechl, zavřel oči a smířil se, že 100% nedám, protože i když je to celý jednodušší, pořád mám jen jedno zdraví a funkční gamepad, takže jsem se se všemi úkoly a závody netrápil, na konci už jsem stejně byl přeboostěný životy i energií.
Myslím, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Krásná stylizovaná grafika, lehce obměněná a stále výborná hudba, milý a silně emotivní příběh a navrch vyčištěné slzné kanálky. Kdo pochybuje, že jsou hry umění, tak Ori je jasný důkaz, že ano.
V prvním díle jsem s krví zalitýma očima vyřvával po padesátým pokusu plachtění v únikové pasáži, že tu zku***enou hru už nikdy hrát nebudu, tuplem na STŘEDNÍ obtížnost. Po úspěšným osmdesátým pokusu jsem vyměkl a že si tu dvojku teda dám, ale na lehkou. No a po dvou letech jsem to zase odpálil na střední, páč nejsem máčka, ne? Dopředu jsem si donesl čokoládu na uklidnění, začal jsem hrát, hrál jsem dál a dál a je to nějaká pohoda, říkám si. No a po 13 hodinách jsem tu čokoládu ani neotevřel.
Druhý Ori je totiž o level jednodušší než jednička a zároveň se vyvaroval moru všech plošinovek a to nevyvážené obtížnosti. Na ty nejhorší pasáže totiž hráč dostane set nových abilit, které usnadňují a zrychlují pohyb. Ze zdejší diskuze jsem s hrůzou čekal na písečnýho červa a nakonec ho dal napoprvé. Zbytek hry je potom mnohem logičtěji vyskládán tak, aby hráč moc netápal, zda se na to nebo ono místo jde dostat. Jo a máte regeneraci života, což je u bossfightů cheat sám o sobě. Tím ale neříkám, že je to procházka, ono to nějakej ten cvik s gamepadem a rychlé reakce bude chtít, na klávesnici si ani neumím představit, že bych tu hru hrál.
Poslední novinkou je sbírání zvláštních šutrů a kytek, ze kterých potom vylepšujete jakýsi centrální hub, ze kterého dostanete další šutry, kytky a questy. U Oriho jsem se znovu nadechl, zavřel oči a smířil se, že 100% nedám, protože i když je to celý jednodušší, pořád mám jen jedno zdraví a funkční gamepad, takže jsem se se všemi úkoly a závody netrápil, na konci už jsem stejně byl přeboostěný životy i energií.
Myslím, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Krásná stylizovaná grafika, lehce obměněná a stále výborná hudba, milý a silně emotivní příběh a navrch vyčištěné slzné kanálky. Kdo pochybuje, že jsou hry umění, tak Ori je jasný důkaz, že ano.
