S psaním komentáře jsem dlouho otálela s tím, že se mi pocity třeba ještě rozloží v hlavě a výsledný dojem nebude tak špatný jako po čerstvém dohrání, ovšem s časovým odstupem se moje antipatie, zdá se, pouze jen ještě více prohloubily. Zarytým fanouškům tedy raději doporučuji přestat číst hned u prvního odstavce a shodněme se prostě na tom, že mi hra nesedla. A to jsem se přitom snažila najít si k ní cestu a myslím, že jsem jí dala dostatečnou příležitost si mě získat.

Předně mě zaráží samotný přístup k hlavní postavě, kterou si hned v úvodu můžu vypiplat k obrazu svému (a to do až tak velmi herně podstatných detailů jako je velikost bradavek a díry či hustota bobra), ale celou hru pak hraju z pohledu první osoby a na sebe se můžu podívat max v zrcadle, ke kterému se ještě musím tupě přiblížit a zmáčknout tlačítko, abych vůbec viděla svůj odraz. Zároveň má postava už předem přesně danou povahu a i její vývoj je přesně lineárně napsaný, stejně jako dialogy a vztah k okolí i k ostatním a já až do poslední mise nemám žádnou možnost nic ovlivnit, takže mi nějak uniká, proč si mám tedy vůbec tvořit vlastní slupku, když daleko větší smysl by tady dávalo mít postavu už předem přímo vytvořenou.

S čímž zároveň souvisí další velké negativum z mojí strany, kdy je navenek prezentováno, jak je tato hra šíleně inkluzivní, kdy můžu hrát za muže, za ženu, či za vlastní pohlaví a můžu být hetero, homo či cokoliv mezitím, ale realita je bohužel trošku někde jinde. Ono je sice krásné, že na papíře máme 4 romance, ale pokud jsou pevně svázané s pohlavím hráče, tak už pak jaksi nefungují, pokud se rozhodnu vytvořit si trans postavu. Očividně je také počítáno s tím, že drtivá většina hráčů budou hetero chlapi (na čemž samozřejmě není nic špatného, ale nač potom tedy celá ta šaráda s falešnou reklamou?), jak dokazují primární dvě romantické linky (prosím neurážejme vzájemnou inteligenci předstíráním, že lesbická linka byla napsaná pro queer hráčky) - obě dámy dostávají obrovský prostor v hlavním příběhu, jež se pak ještě dále větví v jejich vedlejších úkolech, ale oba pánové se v hlavním příběhu ani nemihnou (ne, počkat, to je lež, pardon, Kerry tam vlastně byl ... asi 5 vteřin v pozadí) a oba pak dostanou jen velmi minimalistické vedlejší linky, které ještě člověk musí hledat s lupou, aby se k nim vůbec dostal (nedávala by větší smysl romance s Johnnym nebo s Takemurou?). Ale ano, na papíře každopádně inkluzi máme, takže si můžeme odškrtnout fajfku a připsat bludišťáky a hlavní herní základna zároveň nebude hru bojkotovat. Z té dlouhé, explicitní, nepřeskočitelné scény v hlavním ději, kdy si to Johnny rozdává s Rogue z pohledu první osoby, jsem mimochodem měla taky obrovskou radost.

Co se samotného hraní týče, herní náplň lze prakticky rozdělit na tři body - sledování cutscenes/rozhovorů, ježdění autem po městě a zabíjení nepřátel, kde všechny tři složky velmi rychle omrzí. Opět je krásné mít na papíře možnost zabíjet generické nepřátele na tisíc způsobů, což ale nemění nic na tom, že to zároveň znamená, že musím kvůli tomu zabíjet tisíce vln generických nepřátel a pokud si vyberu jeden způsob jejich likvidace, už si pak můžu vybrat leda jestli použít pistolku A nebo pistolku B. Je krásné mít na papíře bombastické, obrovské cyberpunkové město s mnoha krásnými zákoutími k prozkoumání, ale to by nesmělo být absolutně mrtvé - žádné interakce s prostředím nebo obyvateli, žádné minihry ani vedlejší aktivity, pouze další zabíjení tun generických nepřátel. Přehlcení informacemi, kde na každý sebemenší prd musí být sáhodlouhý tutorial, inventář zasraný zcela nepotřebným bordelem, nudné hackování, nekonečné braindance pasáže, technické problémy a četné bugy v průběhu hraní už jsou pak jen takové třešničky na dortu.

Mohl by to všechno tedy zachránit aspoň kvalitně napsaný příběh, říkáte si. Ano, mohl. Ale to by v něm musely být postavy, na kterých by mi aspoň trochu záleželo, místo zástupu sebestředných hovad a nafukovacích panen, kde největší prostor dostávají ty nejhorší. Odporného slizouna Johnnyho, který má být obdivovaný bourák s tvrďáckýma hláškama a bohémským životem, bych ještě nějak snesla a v průběhu hry jsem si na něj aspoň zvykla, ale takovou každých pět minut prdel do kamery roztahující Panam s povahou rozmazleného dítěte, kterému sebrali hračky, jsem se musela několikrát pokusit střelit do zad, bohužel bez výsledku. Mnohem radši bych trávila čas třeba s takovým Viktorem, ale protože vše je pevně nalajnované, měla jsem smůlu. Prakticky jediné, co mě tak napadá k pochválení, jsou docela zajímavé vedlejší úkoly, např. ta s ukřižováním vězně, ale ani ty mi zbytek nezachrání.