Hry s „logickými“ puzzly nejsou něco, co bych obvykle vyhledával. Z mojí zkušenosti jsou hádanky většinou naprosté nesmysly, protože fungování světa hry buď nemá žádnou logiku, nebo má logiku, které by porozuměl jen někdo z daného herního světa. U House of Da Vinci je to ten první případ. Mechanické výtvory Da Vinciho z herního světa nemají nic společného s realitou, a hýbou se často jen pomocí jakési magie, která ve hře slouží jako náhražka elektřiny. Většinou to ale nevadí, hádanky se opravdu dají „uhádnout“. Možná i všechny, já jsem ale v pár místech nezvládl frustraci a našel si řešení v návodu. Nápověda ve hře je, často je nápomocná, někdy vůbec (když se v ní píše jen to očividné).

Po grafické stránce je hra moc pěkná, světlo a stín jsou také dobře vyvážené. Hudba je po většinu herní doby neotravná, a doplňují ji zvuky všech těch vynálezů kolem vás.

Ovládání na PC je ucházející, ale absence jakýchkoliv možností jeho nastavení citelně chybí. Celá hra se ovládá myší, a to včetně velmi častých dvojkliků, které z nějakého důvodu nelze změnit na kliknutí jednoduchá. Stejně jako u dalších podobných her, které jsem vyzkoušel, je často frustrující, když máte herním předmětem otočit kliknutím a držením, protože pohyb se nevykoná tahem, jakým by vám to připadalo logické a intuitivní. Takže musíte neustále hádat kudy po vás hra chce, abyste myší táhli, nebo si pořád musíte měnit úhel kamery.

Příběh je typický pro mobilní hru – je tam jen aby něco propojovalo puzzly a přidávalo na atmosféře.

Další díl si rád zahraju, ale už jen na tabletu, abych to zase nebyl nucen kouskovat do 15minutových segmentů.