A je to tady. Teda ne to, že jsem se konečně dostala k této legendární hře (i když to také), ale to, že jsem po hodně letech hrála hru a říkala si u ní, že jednou přece ta hra skončí, takže bych to neměla hrát tak často a tolik, protože ji vlastně snad ani dohrát nechci. Ovšem na druhou stranu mě hra tak bavila, že bylo obtížné ji nezapínat a nechtít ji hrát. O FF VII jsem věděla některé základní informace: kdo je hlavní postava, kde hra začíná a co zhruba hráč v prvních hodinách dělá. A to bylo, naštěstí, vše.
Nepamatovala jsem si, že hra využívá statické obrazovky s předrenderovaným pozadím a pohyb mi tak připomínal ovládání v Resident Evil. Ovšem zde byl pohled na herní svět oddálen a já tak mohla obdivovat krásné a rozmanité prostředí. A že jsem navštívila opravdu dost míst. Procestovala jsem komplex elektrárny, slumy, jeskyně, různé vesnice a města, kdy každé z nich mělo naprosto jinou atmosféru, lesy či třeba zasněžené oblasti. Musela jsem obdivovat míru detailů, jakou hra dokázala poskytnout. V podstatě jsem v rámci hry prošla celý svět a opravdu jsem měla pocit, že se všude žije jinak. Samozřejmě jsem hrála remaster verzi, takže je rozlišení notně vylepšeno.
Co hodně pomáhalo dokreslit herní atmosféru, tak byla hudba. Samozřejmě jsem měla své oblíbené kousky (například skladbu v Cosmo Canyon či Jenova theme), ale i když jsem slyšela některé skladby opakovaně (třeba tu ze soubojů), tak se mi žádná neomrzela a pořád mě na poslech bavily. Hudba někdy zněla smutně, někdy melancholicky, jindy naopak byla veselá či tajemná nebo jsem měla při ní pocit epičnosti.
Konečně se dostávám k příběhu a postavám a i zde musím tvůrce tohoto JRPG pochválit. Bylo pro mě až překvapivé, jak málo stačilo k tomu, aby některé postavy dokázaly vzbudit tu či onu emoci. Paradoxně nebyla ve hře vidět žádná mimika, pokud teda nešlo o cut scény, a postavy vypadaly jako panenky s velkými rukami, ale přesto to stačilo, aby když Barret začal střílet do prázdna v návalu vzteku a frustrace, tak mně to poskytlo obraz o tom, jaký je a co cítí. Mimochodem u Barreta mě to jeho vzteklé máchání rukama (spíše pádly), hrození pěstí bavilo a úplně to představovalo ten můj obraz o velkém, cholerickém hromotlukovi, který nakonec umí přiznat svůj omyl a litovat svých činů. Třeba popichování od Caita Sitha do Barreta se mi líbilo. I když i tato kočena měla své "strašáky ve skříni".
I na ostatní postavy si nemohu stěžovat. Každá měla svoji osobnost a svoji motivaci, proč bojovat. Třeba postava Nanakiho/Reda XIII mi dost utkvěla v paměti nebo třeba Yuffie a ta její skvělá vlastnost krást. A asi ani nemusím psát, jak mě dokázala zasáhnout ona scéna s další ženskou postavou. Samozřejmě některé postavy dostaly méně prostoru a hlavně počet míst v partě je omezený, takže některé situace Cloud prožije jen se dvěma parťáky. Na druhou stranu tvůrci udělali dobrou věc, že u některých situací se zbytek týmu kouzelně zjevil a měla jsem tak díky tomu pocit, že jsme stále jeden tým, i když po většinu doby s sebou tahám jen dva členy.
Příběh zní sice banálně - zachraňme svět, ale těch událostí, které se za celou dobu staly! A opět jsou to možná maličkosti, jakou je převlékání Clouda do ženských šatů, sledování krvavých stop v Shinra mrakodrapu, chytání prvního Chocoba, skok s delfínem, nácvik vojenské přehlídky, první návštěva Cosmo Canyon, vyhýbání se pastím, snowboarding, pohyb pod vodou v ponorce, létání a plno dalšího. Tolik různorodých aktivit. Vůbec se nedivím, že hra v době vydání působila jako zjevení, to ostatně na mě dokázala i nyní. Navíc se neřešila "jen" záchrana, ale velice zajímavá linka byla i se samotným Cloudem. Zvlášť jeho flashbackové části byly skvělé (jak ta, kde jsme poznali Sephirotha, tak ta, kde jsme poznali Clouda), kdy jsem jeho minulost procházela já sama. To se mi na tom nejvíce líbilo, že jsem to byla já, kdo postavu ovládal a mohla jsem se tak volně procházet. Sice to tak bylo možná udělané, že odvyprávět tohle vše v rámci cut scény by bylo náročné, ale mě to nadchlo, víc to na mě zapůsobilo.
Další částí, která hodně přidává k celkovému dojmu ze hry, tak jsou různé minihry a vedlejší činnosti. Samozřejmě jsem vychovala zlatého chocoba. Sice mě to RNG, které tuto činnost provází, mírně štvalo, že závodění s nimi mě bavilo. I shánění peněz, abych jim mohla pokoupit kvalitní zob a rostli mi moji chocobové do krásy. Navštívila jsem Battle Square a odnesla si hlavní cenu.
Co jistě může být pro některé kámen úrazu a možná i důvod, proč hru nehrát, tak je soubojový systém, kdy se jedná o spojení náhodných setkání s nepřáteli a systému ATB (takový dynamičtější tahový systém). Nebylo tomu tak u mě, protože já jsem byla z bojů nadšená. Já jsem chodila v kruzích jen, abych narazila na boj. Hodiny jsem strávila grindováním matérií (o těch později) a pořád mě to strašně bavilo. Doufala jsem, že za rohem bude nějaký boss, na kterém si mohu vyzkoušet něco nového. Pochopitelně jsem porazila i nepovinné bosse a ten souboj s nimi fakt stál za to a byl i docela výzvou. Přece jenom vidět tak mohutného nepřítele na obrazovce ještě předtím, než se s ním utkám (normálně nepřátelé vidět nejdou), ve mně vzbuzovalo respekt a že je fakt čeho se bát jsem zjistila pak při samotném boji.
A proč mě ten soubojový systém tak baví? Nepřátelé jsou něčím naprosto originálním a tak bizarní směs, která jako celek spíše nezapadá do toho světa, jsem v žádné hře neviděla. Nikdy jsem nebojovala s domem, s věcí, která vypadá jak náhrobek a na člověka vytasí střílnu, jsou zde draci, ale i třeba králíci či žabiny (i hráč se může stát žabinou). Jedno stvoření zase vypadalo jako jakási mrkev, další je zase jako dýně či bakteriofág. Chci tím říct, že už jen potkávat ty nepřátele je zábava. Takto z popisu to zní asi divně a ne jako něco skvělého, ale opak je pravdou.
Druhou zábavnou složkou boje jsou pak materie, kterých je několik druhů (útočné, obranné, léčivé, podporující či vyvolávací) a hlavně možnost je různě kombinovat. Navíc samotné materie mají schopnost se vylepšovat, čímž se může zvyšovat jejich síla nebo také přidávat nové schopnosti. Úplně jsem se vyžívala v jejich nasazování, vyměňování a hlavně vylepšování. A třešničkou na dortu jsou pak limity, tedy zvláštní schopnosti postav, které jsou silné a které se samozřejmě také dají vylepšovat.
Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala na odehrání originálního FF VII. Pro mě je to jedna z nejlepších her a blbé je na ní asi jen to, že jednou ta hra skončí.
Nepamatovala jsem si, že hra využívá statické obrazovky s předrenderovaným pozadím a pohyb mi tak připomínal ovládání v Resident Evil. Ovšem zde byl pohled na herní svět oddálen a já tak mohla obdivovat krásné a rozmanité prostředí. A že jsem navštívila opravdu dost míst. Procestovala jsem komplex elektrárny, slumy, jeskyně, různé vesnice a města, kdy každé z nich mělo naprosto jinou atmosféru, lesy či třeba zasněžené oblasti. Musela jsem obdivovat míru detailů, jakou hra dokázala poskytnout. V podstatě jsem v rámci hry prošla celý svět a opravdu jsem měla pocit, že se všude žije jinak. Samozřejmě jsem hrála remaster verzi, takže je rozlišení notně vylepšeno.
Co hodně pomáhalo dokreslit herní atmosféru, tak byla hudba. Samozřejmě jsem měla své oblíbené kousky (například skladbu v Cosmo Canyon či Jenova theme), ale i když jsem slyšela některé skladby opakovaně (třeba tu ze soubojů), tak se mi žádná neomrzela a pořád mě na poslech bavily. Hudba někdy zněla smutně, někdy melancholicky, jindy naopak byla veselá či tajemná nebo jsem měla při ní pocit epičnosti.
Konečně se dostávám k příběhu a postavám a i zde musím tvůrce tohoto JRPG pochválit. Bylo pro mě až překvapivé, jak málo stačilo k tomu, aby některé postavy dokázaly vzbudit tu či onu emoci. Paradoxně nebyla ve hře vidět žádná mimika, pokud teda nešlo o cut scény, a postavy vypadaly jako panenky s velkými rukami, ale přesto to stačilo, aby když Barret začal střílet do prázdna v návalu vzteku a frustrace, tak mně to poskytlo obraz o tom, jaký je a co cítí. Mimochodem u Barreta mě to jeho vzteklé máchání rukama (spíše pádly), hrození pěstí bavilo a úplně to představovalo ten můj obraz o velkém, cholerickém hromotlukovi, který nakonec umí přiznat svůj omyl a litovat svých činů. Třeba popichování od Caita Sitha do Barreta se mi líbilo. I když i tato kočena měla své "strašáky ve skříni".
I na ostatní postavy si nemohu stěžovat. Každá měla svoji osobnost a svoji motivaci, proč bojovat. Třeba postava Nanakiho/Reda XIII mi dost utkvěla v paměti nebo třeba Yuffie a ta její skvělá vlastnost krást. A asi ani nemusím psát, jak mě dokázala zasáhnout ona scéna s další ženskou postavou. Samozřejmě některé postavy dostaly méně prostoru a hlavně počet míst v partě je omezený, takže některé situace Cloud prožije jen se dvěma parťáky. Na druhou stranu tvůrci udělali dobrou věc, že u některých situací se zbytek týmu kouzelně zjevil a měla jsem tak díky tomu pocit, že jsme stále jeden tým, i když po většinu doby s sebou tahám jen dva členy.
Příběh zní sice banálně - zachraňme svět, ale těch událostí, které se za celou dobu staly! A opět jsou to možná maličkosti, jakou je převlékání Clouda do ženských šatů, sledování krvavých stop v Shinra mrakodrapu, chytání prvního Chocoba, skok s delfínem, nácvik vojenské přehlídky, první návštěva Cosmo Canyon, vyhýbání se pastím, snowboarding, pohyb pod vodou v ponorce, létání a plno dalšího. Tolik různorodých aktivit. Vůbec se nedivím, že hra v době vydání působila jako zjevení, to ostatně na mě dokázala i nyní. Navíc se neřešila "jen" záchrana, ale velice zajímavá linka byla i se samotným Cloudem. Zvlášť jeho flashbackové části byly skvělé (jak ta, kde jsme poznali Sephirotha, tak ta, kde jsme poznali Clouda), kdy jsem jeho minulost procházela já sama. To se mi na tom nejvíce líbilo, že jsem to byla já, kdo postavu ovládal a mohla jsem se tak volně procházet. Sice to tak bylo možná udělané, že odvyprávět tohle vše v rámci cut scény by bylo náročné, ale mě to nadchlo, víc to na mě zapůsobilo.
Další částí, která hodně přidává k celkovému dojmu ze hry, tak jsou různé minihry a vedlejší činnosti. Samozřejmě jsem vychovala zlatého chocoba. Sice mě to RNG, které tuto činnost provází, mírně štvalo, že závodění s nimi mě bavilo. I shánění peněz, abych jim mohla pokoupit kvalitní zob a rostli mi moji chocobové do krásy. Navštívila jsem Battle Square a odnesla si hlavní cenu.
Co jistě může být pro některé kámen úrazu a možná i důvod, proč hru nehrát, tak je soubojový systém, kdy se jedná o spojení náhodných setkání s nepřáteli a systému ATB (takový dynamičtější tahový systém). Nebylo tomu tak u mě, protože já jsem byla z bojů nadšená. Já jsem chodila v kruzích jen, abych narazila na boj. Hodiny jsem strávila grindováním matérií (o těch později) a pořád mě to strašně bavilo. Doufala jsem, že za rohem bude nějaký boss, na kterém si mohu vyzkoušet něco nového. Pochopitelně jsem porazila i nepovinné bosse a ten souboj s nimi fakt stál za to a byl i docela výzvou. Přece jenom vidět tak mohutného nepřítele na obrazovce ještě předtím, než se s ním utkám (normálně nepřátelé vidět nejdou), ve mně vzbuzovalo respekt a že je fakt čeho se bát jsem zjistila pak při samotném boji.
A proč mě ten soubojový systém tak baví? Nepřátelé jsou něčím naprosto originálním a tak bizarní směs, která jako celek spíše nezapadá do toho světa, jsem v žádné hře neviděla. Nikdy jsem nebojovala s domem, s věcí, která vypadá jak náhrobek a na člověka vytasí střílnu, jsou zde draci, ale i třeba králíci či žabiny (i hráč se může stát žabinou). Jedno stvoření zase vypadalo jako jakási mrkev, další je zase jako dýně či bakteriofág. Chci tím říct, že už jen potkávat ty nepřátele je zábava. Takto z popisu to zní asi divně a ne jako něco skvělého, ale opak je pravdou.
Druhou zábavnou složkou boje jsou pak materie, kterých je několik druhů (útočné, obranné, léčivé, podporující či vyvolávací) a hlavně možnost je různě kombinovat. Navíc samotné materie mají schopnost se vylepšovat, čímž se může zvyšovat jejich síla nebo také přidávat nové schopnosti. Úplně jsem se vyžívala v jejich nasazování, vyměňování a hlavně vylepšování. A třešničkou na dortu jsou pak limity, tedy zvláštní schopnosti postav, které jsou silné a které se samozřejmě také dají vylepšovat.
Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala na odehrání originálního FF VII. Pro mě je to jedna z nejlepších her a blbé je na ní asi jen to, že jednou ta hra skončí.
