Mám rád komiksy. Mám rád DC. Mám rád svět Batmana a jeho netopýří rodinky. Gotham Knights mě proto zaujalo na první pohled, hra, ve které se první tři Robinové a Batgirl musejí vyrovnat se ztrátou svého mistra, dál chránit Gotham před pádem do chaosu, a zároveň vyšetřovat, kdo že to za zabití Batmana může. To znělo super.

A stejně super to i začalo.

Hratelnost dobrá, soubojový systém možná ještě zábavnější než v Arkham Trilogii, díky rozličným speciálním útokům, možnost přepínat mezi jednotlivými postavami dokonce výborná (byť jsem ve výsledku používal jen svoje oblíbence Nightwinga a Red Hooda).

A čím víc jsem postupoval hrou, plnil hlavní i vedlejší mise, sbíral batarangy a artefakty z historie města, závodil s časem, odhaloval hnízda pařátů, vylepšoval schopnosti a zbraně v jednoduchém RPG systému, zkusil multiplayer a tak dál a podobně... tím víc jsem si uvědomoval, že ji hraju doopravdy jen proto, mno, jak jsem psal: že mám rád DC, svět Batmana a jeho netopýří rodinky.

Jde o to vyprávění. Hlavní příběh poměrně plyne, cestou odhalíte tajemství, o kterých nevěděl ani Batman, ale její finále působí jak fanfikce žáka páté třídy. Z trojice vetších vedlejších případů z hlediska narativu baví jenom jeden (Harley Quinn). To správné emoční naladění vytváří tak třetina z cutscén v Belfry.

A aby toho nebylo málo, to všechno je ponořeno do neuvěřitelné míry generického balastu, kterým si mnohdy dokonce musíte procházet, abyste se mohli dostat dál. Padouši padouchujou každou noc stejně, jen se vyvíjí spolu s vámi. Z hlediska scénáristiky vedlejších linií tak strašně odfláklá práce, proti které jsou poslední díly Assassins Creedů mistrovskými díly.

Ale, jak jsem psal, mám rád DC, svět Batmana...