,,I love this town! Love it like you might love a mother who popped you out on the steps of an orphanage and now stops you to ask if you got a smoke for her!"
Ať si kdo chce co chce říká, ať si trpaslíci řinčí na trombóny, CD Projekt Red prostě UMÍ psát. Vlastně až tak dobře, že člověk jim nějakej ten tuctovej gameplay a divný bugy milerád odpustí. Kromě mé lásky k RPG hrám jsem se na Cyberpunk těšil především z toho důvodu, že si konečně splním svůj sen, který jsem měl po zhlédnutí všech těch Blade Runnerů, Ghost in the Shellů a Dreddů. Tedy zcela se ponořit do hlubin neony osvětleného a zalidněného města, kde na člověka ze všech koutů vyskakují super otravné a perverzní reklamy, někde v dálce je z reproduktorů slyšet japonština a při pohledu na hadry místních obyvatel vypadá i šatník Ezry Millera jako zcela normální a formální oblečení. A přesně to mi Cyberpunk 2077 nadělil.
Po vizuální stránce je to fakt skvost. Fast travel jsem použil asi tak jen dvakrát za celou hru, protože jsem si krásy Night City vždy rád vychutnával při third-person jízdě na své motorce (yep, párkrát jsem se kvůli tomu i vyboural a katapultoval se na náklaďák přede mnou. Totally worth it). Ovšem co se týče samotného gameplaye, Cyberpunk chce zvládnout až moc věcí najedou, ale nakonec je ve všech spíše tak nějak průměrný. Hra tak využívá podobné mechaniky ze sérií jako Deus Ex, GTA a vlastně i ten Zaklínač, nicméně pořádně fungují jen některé. Souboje byly po většinu času spíše takové meh... (čti nezáživné), ale je naprosto možné, že můj V nebyl nejlépe naskillovaný (specializoval jsem ho na pistole, útočné pušky a stealth killy s vrhacím nožem), tudíž možná jinou cestu bych shledal zábavnější.
Největší síla hry však spočívá v hlavním příběhu, jeho odvyprávění a samozřejmě jednotlivých postavách. Je to vždycky radost pro oko, když člověk narazí na RPG, kde je většina jednotlivých charakterů zajímavá a snadno zapamatovatelná. Postavy jako Panam, Judy, Victor, Rogue, Takemura a samozřejmě sám breathtaking Keanu Reeves se mi prostě dostaly pod kůži, přičemž jejich osud mi nebyl vůbec lhostejný. Hodně tomu pomáhají také fajn side-questy, se kterými si tvůrci v mnohých případech fakt pěkně pohráli. Onen "frenemy" vztah mezi V a Johnnym je zde navíc napsán uvěřitelně, hlavně mi přijde, že se tvůrcům úspěšně podařilo vyhnout mnohým klišé, které s podobným motivem téměř nevyhnutelně vždy dorazí. Dokonce i takový Adam Smasher, primární padouch, kterého hra téměř vůbec nerozvijí, funguje skvěle. Na hráče i za onu krátkou dobu udělá dojem, moc dobře ví, že tam kdesi venku je, že je kurevsky nebezpečný a že s ním zcela stoprocentně a nevyhnutelně někde a někdy změří síly.
Obzvlášť ale musím vyzdvihnout skvělou dějovou linku s Panam, kterou můj V romancoval. A jakožto milovník romancí jsem byl blahem bez sebe. Od dob Dragon Age: Origins, kde jsem simpoval za Morrigan, mi na žádné jiné romanci tolik nezáleželo. Ne snad, že by Mass Effecty, DA sequely a Witcher 3 neměly kvalitní flirtařiny, ale u sympaticky tvrdohlavé Panam jsem opravdu strašně moc toužil po tom, aby jí to s V vyšlo. A to se mi věru zas tak často nestává. A nebudu lhát, kdykoliv mi od ní přišla SMS, vždycky jsem se musel pousmát. Jedna z nejlepších romancí za posledních pár let, která svým ne úplně hladkým průběhem působila hezky uvěřitelně. Well played, CD Projekt Red, well played...
Co se týče hudby, tak ze základního soundtracku mi asi nic v hlavě pořádně neutkvělo, ovšem do onoho světa seděl skvěle. Zmíním zde ale každopádně songy, které jsem si vždycky rád poslechl při jízdě v autě/ na motorce.
Real Window
Harm sweaty pit
Muévelo (Cumbia)
Reviscerator - Glitched Revelation
Yards of The Moon - Volcano The Sailor
Ale absolutně nejlepší song je samozřejmě Ponpon Shit. Vždy, když v rádiu naběhl, jsem dal volume co nejvíc vpravo a zpíval spolu s holčinami od Us Cracks. A vůbec se za to nestydím. <3
Kromě mdlého soubojáku mi také krapet vadily herní finance. Velice brzy jsem si uvědomil, že kupování nového vybavení a upgradů je v podstatě zbytečné, přičemž utrácet se dalo max tak za nové káry, na které jsem stejně tak z 80% nikdy nešáhl. A ano, furt je to ještě v poněkud zabugovaném stavu, ale naštěstí jsem nenarazil na nic, co by bylo vyloženě game-breaking. Můj obzvlášť oblíbený bug byl ten, kdy po příjezdu s vozidlem na místo nějakého úkolu se někteří kolemjdoucí vyloženě vypařili z existence a před očima mi zmizeli. Vskutku město divů.
Celkově se ale musím přiznat, že jsem si výlet do Night City moc užil. A už se moc těším, až to jednou znovu rozehraju s ženskou corpo V, která se bude specializovat na brokárny a bude házet očkem po Judy.
Jinak takhle vypadal můj V ke konci hry. Akorát přes ty brýle nejdou vidět jeho voldemortovsky rudý oči. :)
Ať si kdo chce co chce říká, ať si trpaslíci řinčí na trombóny, CD Projekt Red prostě UMÍ psát. Vlastně až tak dobře, že člověk jim nějakej ten tuctovej gameplay a divný bugy milerád odpustí. Kromě mé lásky k RPG hrám jsem se na Cyberpunk těšil především z toho důvodu, že si konečně splním svůj sen, který jsem měl po zhlédnutí všech těch Blade Runnerů, Ghost in the Shellů a Dreddů. Tedy zcela se ponořit do hlubin neony osvětleného a zalidněného města, kde na člověka ze všech koutů vyskakují super otravné a perverzní reklamy, někde v dálce je z reproduktorů slyšet japonština a při pohledu na hadry místních obyvatel vypadá i šatník Ezry Millera jako zcela normální a formální oblečení. A přesně to mi Cyberpunk 2077 nadělil.
Po vizuální stránce je to fakt skvost. Fast travel jsem použil asi tak jen dvakrát za celou hru, protože jsem si krásy Night City vždy rád vychutnával při third-person jízdě na své motorce (yep, párkrát jsem se kvůli tomu i vyboural a katapultoval se na náklaďák přede mnou. Totally worth it). Ovšem co se týče samotného gameplaye, Cyberpunk chce zvládnout až moc věcí najedou, ale nakonec je ve všech spíše tak nějak průměrný. Hra tak využívá podobné mechaniky ze sérií jako Deus Ex, GTA a vlastně i ten Zaklínač, nicméně pořádně fungují jen některé. Souboje byly po většinu času spíše takové meh... (čti nezáživné), ale je naprosto možné, že můj V nebyl nejlépe naskillovaný (specializoval jsem ho na pistole, útočné pušky a stealth killy s vrhacím nožem), tudíž možná jinou cestu bych shledal zábavnější.
Největší síla hry však spočívá v hlavním příběhu, jeho odvyprávění a samozřejmě jednotlivých postavách. Je to vždycky radost pro oko, když člověk narazí na RPG, kde je většina jednotlivých charakterů zajímavá a snadno zapamatovatelná. Postavy jako Panam, Judy, Victor, Rogue, Takemura a samozřejmě sám breathtaking Keanu Reeves se mi prostě dostaly pod kůži, přičemž jejich osud mi nebyl vůbec lhostejný. Hodně tomu pomáhají také fajn side-questy, se kterými si tvůrci v mnohých případech fakt pěkně pohráli. Onen "frenemy" vztah mezi V a Johnnym je zde navíc napsán uvěřitelně, hlavně mi přijde, že se tvůrcům úspěšně podařilo vyhnout mnohým klišé, které s podobným motivem téměř nevyhnutelně vždy dorazí. Dokonce i takový Adam Smasher, primární padouch, kterého hra téměř vůbec nerozvijí, funguje skvěle. Na hráče i za onu krátkou dobu udělá dojem, moc dobře ví, že tam kdesi venku je, že je kurevsky nebezpečný a že s ním zcela stoprocentně a nevyhnutelně někde a někdy změří síly.
Obzvlášť ale musím vyzdvihnout skvělou dějovou linku s Panam, kterou můj V romancoval. A jakožto milovník romancí jsem byl blahem bez sebe. Od dob Dragon Age: Origins, kde jsem simpoval za Morrigan, mi na žádné jiné romanci tolik nezáleželo. Ne snad, že by Mass Effecty, DA sequely a Witcher 3 neměly kvalitní flirtařiny, ale u sympaticky tvrdohlavé Panam jsem opravdu strašně moc toužil po tom, aby jí to s V vyšlo. A to se mi věru zas tak často nestává. A nebudu lhát, kdykoliv mi od ní přišla SMS, vždycky jsem se musel pousmát. Jedna z nejlepších romancí za posledních pár let, která svým ne úplně hladkým průběhem působila hezky uvěřitelně. Well played, CD Projekt Red, well played...
Co se týče hudby, tak ze základního soundtracku mi asi nic v hlavě pořádně neutkvělo, ovšem do onoho světa seděl skvěle. Zmíním zde ale každopádně songy, které jsem si vždycky rád poslechl při jízdě v autě/ na motorce.
Real Window
Harm sweaty pit
Muévelo (Cumbia)
Reviscerator - Glitched Revelation
Yards of The Moon - Volcano The Sailor
Ale absolutně nejlepší song je samozřejmě Ponpon Shit. Vždy, když v rádiu naběhl, jsem dal volume co nejvíc vpravo a zpíval spolu s holčinami od Us Cracks. A vůbec se za to nestydím. <3
Kromě mdlého soubojáku mi také krapet vadily herní finance. Velice brzy jsem si uvědomil, že kupování nového vybavení a upgradů je v podstatě zbytečné, přičemž utrácet se dalo max tak za nové káry, na které jsem stejně tak z 80% nikdy nešáhl. A ano, furt je to ještě v poněkud zabugovaném stavu, ale naštěstí jsem nenarazil na nic, co by bylo vyloženě game-breaking. Můj obzvlášť oblíbený bug byl ten, kdy po příjezdu s vozidlem na místo nějakého úkolu se někteří kolemjdoucí vyloženě vypařili z existence a před očima mi zmizeli. Vskutku město divů.
Celkově se ale musím přiznat, že jsem si výlet do Night City moc užil. A už se moc těším, až to jednou znovu rozehraju s ženskou corpo V, která se bude specializovat na brokárny a bude házet očkem po Judy.
Jinak takhle vypadal můj V ke konci hry. Akorát přes ty brýle nejdou vidět jeho voldemortovsky rudý oči. :)
Pathfinder: Wrath of the Righteous
Pro: Vzhled Night City, příběh, vedlejší úkoly, postavy, PONPON SHIT
Proti: Furt tam jsou nějaký ty bugy, mdlý souboják, finance, policie