Soulsovky doprovází pověst nepřístupných, obtížných her, nic pro „slečinky“, her, kolem kterých se motají „chlapáci“, kteří, aby si dodali na důležitosti, vás bez zaváhání odkáží do patřičných mezí provoláním „git gud“. Běž si hrát ten svůj Ragnarök, ty lamo.
Už dlouho jsem si některou chtěl zahrát, i proto, abych zjistil, jak se věci mají, jsou-li tyto opravdu tak náročné, proč sbírají jedno mainstreamové ocenění za druhým? Vždyť novináři hry hrát neumí! Byl to právě Ragnarök, který mě namlsal. Měl-li jsem co dělat, abych srazil obávanou Gná na kolena, znamená to, že si na těchto vylámu zuby? Zvědavost bujela.
Volba padla na Sekiro, a to hned z několika důvodů: vyhovovala mi zasazením, potenciální délkou, imponovala vizuálem a především opakovaně figurovala na čelních příčkách nejobtížnějších z žánru. Zde bych jen rád podotkl, že se odmítám bavit o tom, jedná-li se opravdu o souls-like, není mi dvanáct.
Co si budeme, byla to láska na první pohled, resp. na první deathblow. Ano, zrušil mě hned asi třetí, kterého jsem potkal, ale jakmile jsem se trochu otrkal, naučil se načasovat deflect, překvapit hrubiána dobře zasazeným mikiri, začala mi kouzlit úsměvy na tváři, domem se rozléhalo triumfální vřeštění. Zmocnil se mě hlad, který, vím, jen tak neutiším, protože právě opojným, precizním soubojovým systémem se Sekiro vymyká z portfolia FromSoftware. Ale ta radost, panečku, ty pečlivě navržené střety, které se jeví nemožně, abyste v nich nakonec objevili cesty, zákonitosti, které vyústí v animální zavytí bezprostředně poté, co bestie lehne, přičemž… tu o bezhlavých opičácích jste už slyšeli?
Nyní bych se mohl chvástat, jaký jsem to „chlapák“, žádná „slečinka“, hra mi nakonec nepřišla tak nemilosrdná, jak se jevilo z mýtů a bájí, mé podezření bylo oprávněné, Gná stále považuji za nemilosrdnější než kohokoliv z místního ansámblu. Faktem ale je, že ani to nebude mnohým „borcům“ stačit, ti mi rádi připomenou, že toho či onoho skolili na první pokus, nejlépe na taneční podložce – s rozpálenou kulmou v zadnici, zatímco já se s ním mordoval x hodin. Nelze se zavděčit všem.
Teď už vím, že bublina byla přifouklá, to, co ale platí bez výjimky, je, že se jedná o znamenitou hru, která mi už teď chybí. Nešetří vás, ale zato odmění plnými hrstmi. Nevede za ručičku, svět objevujete na vlastní pěst, vlastním tempem, dost možná se vám to či ono nepodaří, dost možná to či ono minete, ale to nevadí, tak je to správně, experimentujte a žasněte. Well… done… FromSoftware…
Už dlouho jsem si některou chtěl zahrát, i proto, abych zjistil, jak se věci mají, jsou-li tyto opravdu tak náročné, proč sbírají jedno mainstreamové ocenění za druhým? Vždyť novináři hry hrát neumí! Byl to právě Ragnarök, který mě namlsal. Měl-li jsem co dělat, abych srazil obávanou Gná na kolena, znamená to, že si na těchto vylámu zuby? Zvědavost bujela.
Volba padla na Sekiro, a to hned z několika důvodů: vyhovovala mi zasazením, potenciální délkou, imponovala vizuálem a především opakovaně figurovala na čelních příčkách nejobtížnějších z žánru. Zde bych jen rád podotkl, že se odmítám bavit o tom, jedná-li se opravdu o souls-like, není mi dvanáct.
Co si budeme, byla to láska na první pohled, resp. na první deathblow. Ano, zrušil mě hned asi třetí, kterého jsem potkal, ale jakmile jsem se trochu otrkal, naučil se načasovat deflect, překvapit hrubiána dobře zasazeným mikiri, začala mi kouzlit úsměvy na tváři, domem se rozléhalo triumfální vřeštění. Zmocnil se mě hlad, který, vím, jen tak neutiším, protože právě opojným, precizním soubojovým systémem se Sekiro vymyká z portfolia FromSoftware. Ale ta radost, panečku, ty pečlivě navržené střety, které se jeví nemožně, abyste v nich nakonec objevili cesty, zákonitosti, které vyústí v animální zavytí bezprostředně poté, co bestie lehne, přičemž… tu o bezhlavých opičácích jste už slyšeli?
Nyní bych se mohl chvástat, jaký jsem to „chlapák“, žádná „slečinka“, hra mi nakonec nepřišla tak nemilosrdná, jak se jevilo z mýtů a bájí, mé podezření bylo oprávněné, Gná stále považuji za nemilosrdnější než kohokoliv z místního ansámblu. Faktem ale je, že ani to nebude mnohým „borcům“ stačit, ti mi rádi připomenou, že toho či onoho skolili na první pokus, nejlépe na taneční podložce – s rozpálenou kulmou v zadnici, zatímco já se s ním mordoval x hodin. Nelze se zavděčit všem.
Teď už vím, že bublina byla přifouklá, to, co ale platí bez výjimky, je, že se jedná o znamenitou hru, která mi už teď chybí. Nešetří vás, ale zato odmění plnými hrstmi. Nevede za ručičku, svět objevujete na vlastní pěst, vlastním tempem, dost možná se vám to či ono nepodaří, dost možná to či ono minete, ale to nevadí, tak je to správně, experimentujte a žasněte. Well… done… FromSoftware…
