Nejpůsobivější hra, kterou jsem si potají přál, aniž bych si pomyslel, že se jí dočkám.
Vize tvůrců, slibující nekompromisní smyslovou zkušenost, jejíž nehostinnost, mnohem spíše než zasazení, vystihoval metaforicky výraz „peklo“, mě zaujala od první zmínky a výživných, několikaminutových ochutnávek z hraní. Ústup před vydáním od viscerálního zážitku k mnohem doslovnějšímu zpodobnění, kdy prostředí pekla prohlédlo a bylo zabydleno sukuby, rarachy a anděly, pro mě znamenalo zklamání, div jsem na hru kompletně nezanevřel. Co se však nestalo, byl jsem ve zlé předtuše vyvrácen – docíleno bylo naprosto dechberoucí fúze obou přístupů: čarokrásné senzorium střídají známější obrazy pekla, které mě svými originálními evokacemi zvládaly překvapovat a znovuprobouzet velmi různorodé emoce.
Zopakoval jsem si s touto hrou pocity, o nichž jsem měl za to, že je již nezažiji. Upřímný strach, kdy stojím na ostrůvku a nechci se ponořit, ne snad kvůli tomu, že jej obtéká krev, nýbrž že skrz zarudlé čmouhy na hladině občas zahlédnu nechutného hada, u něhož ani nevím, co mi může provést; úzkost z neznámého, co na mě čeká za úhorem z lidských končetin, zda jedna z nich neobživné, aby mě přidržela, zatímco se do mě ostatní pustí; neklidné sny o chapadlech a lidských tělech, jejichž otvory – například očima a ústy – chapadla prochází takovým způsobem, aby dotyční zůstali naživu. Nechtěl jsem se tam vracet, ale nenechalo mě to spát; musel jsem. Hodně tomu přidává, že autoři nemají žádné zábrany: stát se může doslova cokoliv. Moje první výprava peklem se tudíž nesla ve znamení neopakovatelného zážitku. Že jsem se musel účastnit výprav dalších, o tom rozhodlo, když ani rok po zařeknutí, že jednou to stačilo, jsem se nedokázal zbavit nutkavých myšlenek na čoud spáleného masa a síru.
Strastiplná pouť ve stopách tajemného K.N. nevychází z horroru, jako spíše z transgresivní fikce, přičemž limitní je nejen co do toho, co bezostyšně zobrazuje, ale i herních mechanismů. Nevyzpytatelné prostředí prosté míst k spočinutí (ne bezdůvodně ve hře, kde je někdy lepší nedýchat, ovládáme i dech); všechno je tu živé, cizí a neznámé. Stromy z údů, zkažený vzduch, jenž omámí nebo změní stav vědomí, či divně zbarvené tekutiny nezaručují bezpečí ani přístřeší. Zdali ze zdi nevymrští chapadlo, z černoty mezer nevystřelí ozubený kotouč, nezpřítomní se kalný přízrak, v horším případě znepřátelený vlastní stín, není nikde a nikdy jisté.
Výprava peklem hraničí s endoskopickou prohlídkou dutin či projekcí ze snů ukutých děsů, které ochromují samotné vnímání – vyhřezlé orgány nebo porůznu mokvající hmota, klenoucí se nezřídka namísto stěn nebo podlahy, na nichž vypučely putrefaktivní výrůstky, se obměňují s výjevy arkadických skvostů polární záře či malebných vyhlídek. Kde mi obvykle nedělá problém se vyznat a získat nad prostorem převahu, mezi potoky žaludečních šťáv a praskajícími abscesy, za porostem, který ze všeho nejvíce připomíná čísi řasy, se přímícími zlověstnými horami a úctu budícími horizonty (na výhled ze stromu života nikdy nezapomenu; při pohledu na oblohu nad ledovou krajinou, před setkáním s umělcem, jsem si už jen se slzami v očích kladl otázku, co může nabídnout nebe, má-li být tohle peklo), rozjasněnými portály do nekonečna a purpurovým leskem halucinací, vyčnívá naprostá velkolepost, kterou snad nikdy nepůjde plně uchopit.
Hra je otevřená a pohybovat se jí lze celkem volně; zakládá se na interakci s prostředím a jeho přizpůsobování ke svému prospěchu. Ať už se chci ukrývat, bojovat, převtělovat, třeba i do něčeho nebezpečnějšího, se záměrem se probít nebo rozpoutat krveprolití, mohu. Neustále se přitom učím a poznávám: někteří tvorové se bojí ohně, jiné jím zase můžu zranit, větší potvory naopak přiláká. Nejblíže k vzpomínce na pozemský svět mají dostaveníčka s dalšími nepřízní stiženými mučedníky, jimž bylo ponecháno lidské vzezření: některým pomůžu, najdou se tací, kteří mě v záchvatu napadnou, kdy se mohu bránit, nebo je nechat na sobě vybít zlost. S příčetnějšími z nich je možné i souvisleji hovořit skrze dialogové okno. Anebo je mohu využít, abych od sebe odlákal pozornost. Možností je nepřeberně.
Nečekají tu předpřipravené stezky, nechybí však prostředky, jak si cestu svébytně proklestit. Při sžití se s pohybovými dovednostmi a agilním zacházením s ohněm, se smrtonosným protivníkům dá ubránit, nalákat do pastí či svrhnout ze srázu. Nic z toho jsem nečekal. Samozřejmě se pak zážitek, zahájený pádem do pekla, hrozí zvrhnout ve frustraci, která odradí; něco, co se mi nestalo, co je cenou za herní, interpretační i emoční svobodu, která vede k smrti a inkarnaci, nebo několika završením.
Vědět, že mi nezbývá mnoho času, a mít chuť strávit ho s hrou, stěží bych hledal jinde. Vždycky má smysl se k ní vrátit a vyzařuje, jako by obsáhla úplně vše. Je v ní něco strašného, na co člověk chce co nejdříve zapomenout, a přeci něco závazně lidského, co mě nesmírně dojímalo, rozeznatelného až na samé propasti toho, co je člověk.
Vize tvůrců, slibující nekompromisní smyslovou zkušenost, jejíž nehostinnost, mnohem spíše než zasazení, vystihoval metaforicky výraz „peklo“, mě zaujala od první zmínky a výživných, několikaminutových ochutnávek z hraní. Ústup před vydáním od viscerálního zážitku k mnohem doslovnějšímu zpodobnění, kdy prostředí pekla prohlédlo a bylo zabydleno sukuby, rarachy a anděly, pro mě znamenalo zklamání, div jsem na hru kompletně nezanevřel. Co se však nestalo, byl jsem ve zlé předtuše vyvrácen – docíleno bylo naprosto dechberoucí fúze obou přístupů: čarokrásné senzorium střídají známější obrazy pekla, které mě svými originálními evokacemi zvládaly překvapovat a znovuprobouzet velmi různorodé emoce.
Zopakoval jsem si s touto hrou pocity, o nichž jsem měl za to, že je již nezažiji. Upřímný strach, kdy stojím na ostrůvku a nechci se ponořit, ne snad kvůli tomu, že jej obtéká krev, nýbrž že skrz zarudlé čmouhy na hladině občas zahlédnu nechutného hada, u něhož ani nevím, co mi může provést; úzkost z neznámého, co na mě čeká za úhorem z lidských končetin, zda jedna z nich neobživné, aby mě přidržela, zatímco se do mě ostatní pustí; neklidné sny o chapadlech a lidských tělech, jejichž otvory – například očima a ústy – chapadla prochází takovým způsobem, aby dotyční zůstali naživu. Nechtěl jsem se tam vracet, ale nenechalo mě to spát; musel jsem. Hodně tomu přidává, že autoři nemají žádné zábrany: stát se může doslova cokoliv. Moje první výprava peklem se tudíž nesla ve znamení neopakovatelného zážitku. Že jsem se musel účastnit výprav dalších, o tom rozhodlo, když ani rok po zařeknutí, že jednou to stačilo, jsem se nedokázal zbavit nutkavých myšlenek na čoud spáleného masa a síru.
Strastiplná pouť ve stopách tajemného K.N. nevychází z horroru, jako spíše z transgresivní fikce, přičemž limitní je nejen co do toho, co bezostyšně zobrazuje, ale i herních mechanismů. Nevyzpytatelné prostředí prosté míst k spočinutí (ne bezdůvodně ve hře, kde je někdy lepší nedýchat, ovládáme i dech); všechno je tu živé, cizí a neznámé. Stromy z údů, zkažený vzduch, jenž omámí nebo změní stav vědomí, či divně zbarvené tekutiny nezaručují bezpečí ani přístřeší. Zdali ze zdi nevymrští chapadlo, z černoty mezer nevystřelí ozubený kotouč, nezpřítomní se kalný přízrak, v horším případě znepřátelený vlastní stín, není nikde a nikdy jisté.
Výprava peklem hraničí s endoskopickou prohlídkou dutin či projekcí ze snů ukutých děsů, které ochromují samotné vnímání – vyhřezlé orgány nebo porůznu mokvající hmota, klenoucí se nezřídka namísto stěn nebo podlahy, na nichž vypučely putrefaktivní výrůstky, se obměňují s výjevy arkadických skvostů polární záře či malebných vyhlídek. Kde mi obvykle nedělá problém se vyznat a získat nad prostorem převahu, mezi potoky žaludečních šťáv a praskajícími abscesy, za porostem, který ze všeho nejvíce připomíná čísi řasy, se přímícími zlověstnými horami a úctu budícími horizonty (na výhled ze stromu života nikdy nezapomenu; při pohledu na oblohu nad ledovou krajinou, před setkáním s umělcem, jsem si už jen se slzami v očích kladl otázku, co může nabídnout nebe, má-li být tohle peklo), rozjasněnými portály do nekonečna a purpurovým leskem halucinací, vyčnívá naprostá velkolepost, kterou snad nikdy nepůjde plně uchopit.
Hra je otevřená a pohybovat se jí lze celkem volně; zakládá se na interakci s prostředím a jeho přizpůsobování ke svému prospěchu. Ať už se chci ukrývat, bojovat, převtělovat, třeba i do něčeho nebezpečnějšího, se záměrem se probít nebo rozpoutat krveprolití, mohu. Neustále se přitom učím a poznávám: někteří tvorové se bojí ohně, jiné jím zase můžu zranit, větší potvory naopak přiláká. Nejblíže k vzpomínce na pozemský svět mají dostaveníčka s dalšími nepřízní stiženými mučedníky, jimž bylo ponecháno lidské vzezření: některým pomůžu, najdou se tací, kteří mě v záchvatu napadnou, kdy se mohu bránit, nebo je nechat na sobě vybít zlost. S příčetnějšími z nich je možné i souvisleji hovořit skrze dialogové okno. Anebo je mohu využít, abych od sebe odlákal pozornost. Možností je nepřeberně.
Nečekají tu předpřipravené stezky, nechybí však prostředky, jak si cestu svébytně proklestit. Při sžití se s pohybovými dovednostmi a agilním zacházením s ohněm, se smrtonosným protivníkům dá ubránit, nalákat do pastí či svrhnout ze srázu. Nic z toho jsem nečekal. Samozřejmě se pak zážitek, zahájený pádem do pekla, hrozí zvrhnout ve frustraci, která odradí; něco, co se mi nestalo, co je cenou za herní, interpretační i emoční svobodu, která vede k smrti a inkarnaci, nebo několika završením.
Vědět, že mi nezbývá mnoho času, a mít chuť strávit ho s hrou, stěží bych hledal jinde. Vždycky má smysl se k ní vrátit a vyzařuje, jako by obsáhla úplně vše. Je v ní něco strašného, na co člověk chce co nejdříve zapomenout, a přeci něco závazně lidského, co mě nesmírně dojímalo, rozeznatelného až na samé propasti toho, co je člověk.
Call of Duty: Black Ops III