Po bombastické dvojce jsem si říkal, že jediné, co od trojky chci, je úplně to stejný s novými postavami a příběhem. Teda, samozřejmě se zachováním ústřední čtverky, které jsem si už solidně zamiloval.
To co mi BioWare naservírovali není... úplně ono. Je vidět, že se opět pokusili inovovat oproti předchozímu dílu, a nebáli se ani "dizajnování odebíráním", ale přece jen se jim nepovedlo navázat na ten šmrnc dvojky.
Hlavní nedostatek vidím v hnacím motoru celého příběhu: zatímco u jedničky a dvojky je to visící Damoklův meč průseru galaktických rozměrů, trojka začne na vysokou notu přesně uprostřed tohoto průseru. Z tohoto bodu se však špatně kamkoliv graduje. Navíc se tvůrci rozhodli, že veškeré nitky příběhu musí třetí díl uzavřít, takže vaše náplň práce je pobíhání od Čechovovy pušky k Čechovově pušce. Jako správný Velitel Mirek Dušín zachráníte den tu takto, tu jinak, ale vždycky k plné spokojenosti všech zúčastněných. Teda, samozřejmě to můžete i kolosálně zkonit, ale rozdíl je v zásadě co si vyberete v dialogovém kolečku. Za celou dobu se nestane nic překvapivého a nečekaného, příběh se nikam neposune, a vy si doslova jen odškrtáváte progress bar kolik toho musíte splnit, aby se galaktické národy přestaly hryzat navzájem a šly společnými silami nabančit vesmírným olihním.
Abych trojce nekřivdil moc, většinu kvality dvojky co se týče gameplay, prostředí i postav si zachovala i trojka. Bohužel "zachovala" platí o postavách dost doslovně, protože všechny přidané postavy v trojce jsou rychle zapomenutelné, v čele s Cho Chang, vesmírným kyberninjou, záporákem jehož chcete zabít výhradně jen kvůli tomu, jak hrozně blbě se tváří. Naštěstí repertoár z předchozích dílů je široký, a navázaná přátelství ve trojce dostanou korunu v úžasném DLC Mass Effect 3: Citadel, kde kromě jediné pořádné záhady v celé trojce uspořádáte house-party a vloupáte se do vlastní vesmírné lodi pomocí zubního kartáčku. Humorem tvůrci nešetřili, a jsem za to vděčný, protože romance pilota s lodním počítačem, prozření Konráda Vernera a tak nějak celá Garrusova existence dělá ME3 hrou hodnou hraní.
Lidi kritizují konec, který díky Mass Effect 3: Leviathan DLC už není tak prudký, jak se asi kdysi zdál. Jo, tahle trilogie si opravdu zasloužila lepší, ale alespoň mi přijde, že lore-wise to dává s trochou vlastní invence smysl.
Celý příběh trilogie byl prosycen rozhodováním se, ale všechna rozhodnutí až na to úplně finální byla čistě binární -- "dobrá" a "špatná". Trojka se pak už hodně vezla na následcích rozhodnutí minulých dílů. Vzpomenu si snad na jediné "nečernobílé" rozhodnutí, a to hned z jedničky, kde si musíte vybrat kterého ze dvou neoblíbených členů posádky raději zabijete. Fakt by mě zajímalo, jak by trilogie vypadala, kdyby raději každé rozhodnutí bylo formulováno jako varianty se svými "pro a proti" a Ovčáček si musel nést důsledky, místo toho aby tupě klikal "jsem modrý Ovčáček a dnes je na menu modrá modrá modrá".
Nakolik byla trojka spíš regrese než progrese, mnohé pozitivní stránky byly zachovány a já musím hodnotit kladně. Dostal jsem doporučení na Mass Effect: Andromeda, tedy konkrétně doporučení ho nehrát, tedy tak učiním a možná se jednoho dne dočkám i čtyřky.
To co mi BioWare naservírovali není... úplně ono. Je vidět, že se opět pokusili inovovat oproti předchozímu dílu, a nebáli se ani "dizajnování odebíráním", ale přece jen se jim nepovedlo navázat na ten šmrnc dvojky.
Hlavní nedostatek vidím v hnacím motoru celého příběhu: zatímco u jedničky a dvojky je to visící Damoklův meč průseru galaktických rozměrů, trojka začne na vysokou notu přesně uprostřed tohoto průseru. Z tohoto bodu se však špatně kamkoliv graduje. Navíc se tvůrci rozhodli, že veškeré nitky příběhu musí třetí díl uzavřít, takže vaše náplň práce je pobíhání od Čechovovy pušky k Čechovově pušce. Jako správný Velitel Mirek Dušín zachráníte den tu takto, tu jinak, ale vždycky k plné spokojenosti všech zúčastněných. Teda, samozřejmě to můžete i kolosálně zkonit, ale rozdíl je v zásadě co si vyberete v dialogovém kolečku. Za celou dobu se nestane nic překvapivého a nečekaného, příběh se nikam neposune, a vy si doslova jen odškrtáváte progress bar kolik toho musíte splnit, aby se galaktické národy přestaly hryzat navzájem a šly společnými silami nabančit vesmírným olihním.
Abych trojce nekřivdil moc, většinu kvality dvojky co se týče gameplay, prostředí i postav si zachovala i trojka. Bohužel "zachovala" platí o postavách dost doslovně, protože všechny přidané postavy v trojce jsou rychle zapomenutelné, v čele s Cho Chang, vesmírným kyberninjou, záporákem jehož chcete zabít výhradně jen kvůli tomu, jak hrozně blbě se tváří. Naštěstí repertoár z předchozích dílů je široký, a navázaná přátelství ve trojce dostanou korunu v úžasném DLC Mass Effect 3: Citadel, kde kromě jediné pořádné záhady v celé trojce uspořádáte house-party a vloupáte se do vlastní vesmírné lodi pomocí zubního kartáčku. Humorem tvůrci nešetřili, a jsem za to vděčný, protože romance pilota s lodním počítačem, prozření Konráda Vernera a tak nějak celá Garrusova existence dělá ME3 hrou hodnou hraní.
Lidi kritizují konec, který díky Mass Effect 3: Leviathan DLC už není tak prudký, jak se asi kdysi zdál. Jo, tahle trilogie si opravdu zasloužila lepší, ale alespoň mi přijde, že lore-wise to dává s trochou vlastní invence smysl.
Celý příběh trilogie byl prosycen rozhodováním se, ale všechna rozhodnutí až na to úplně finální byla čistě binární -- "dobrá" a "špatná". Trojka se pak už hodně vezla na následcích rozhodnutí minulých dílů. Vzpomenu si snad na jediné "nečernobílé" rozhodnutí, a to hned z jedničky, kde si musíte vybrat kterého ze dvou neoblíbených členů posádky raději zabijete. Fakt by mě zajímalo, jak by trilogie vypadala, kdyby raději každé rozhodnutí bylo formulováno jako varianty se svými "pro a proti" a Ovčáček si musel nést důsledky, místo toho aby tupě klikal "jsem modrý Ovčáček a dnes je na menu modrá modrá modrá".
Nakolik byla trojka spíš regrese než progrese, mnohé pozitivní stránky byly zachovány a já musím hodnotit kladně. Dostal jsem doporučení na Mass Effect: Andromeda, tedy konkrétně doporučení ho nehrát, tedy tak učiním a možná se jednoho dne dočkám i čtyřky.
The Invincible