Série Persona každým dílem nabírá na popularitě a byla to právě trojka, která tento trend započala. Po obstojných, ale zapomenutých, dvou dílech dochází k zásadní změně v přístupu k žánru. K průchodu dungeony se přidává sociální aspekt. Každodenní středoškolský život v závislosti na zvolené obtížnosti může zabrat i více času, než samotné tahové souboje. Do popředí se dostávají tzv. Social Links. Hlubším vztahem s konkrétními postavami si pak zajistíte i výhody ve fúzování Person vyvolávaných v boji.
Systémově tato šablona v podstatě funguje. Horší už je procházení samotné věže Tartarus, do které lze vstoupit v nočních hodinách. Jedná se o náhodně generovaná miniposchodí (celkem jich prolezete přes 250) vyplněná nepřáteli. Nečekejte žádné hádanky, dialogy ani podobné „výplně“. Nepomůžou ani nudné vedlejší úkoly.
Hlavní motivací ke hraní se tudíž stává příběh. Tématem, kolem kterého se většinou točí, je smrt a její vliv na životy lidí. Má lepší i slabší chvilky, nicméně celkově se jedná o povedené zpracování s jistou hlubší myšlenkou. Horší už je to s postavami. V porovnání s budoucími přírůstky do série je poměrně obtížnější se s nimi sžít. Téměř každý tahá nějaký ten kříž z minulosti a nikdo se nechová tak, jak by se od teenagerů čekalo. A charaktery poznané skrz Social Links jsou dost... různorodé.
Právě zde se skrývá překvapivá výhoda ve výběru pohlaví našeho protagonisty. Dívka, přidaná do Portable verze, nabízí nejen rozšířený OST a zásadně rozdílnou osobnost, nýbrž i úplně nové postavy a sociální interakce s nimi. Hlavní děj zůstává stejný, avšak změn je dost stojících za druhé zahrání. Pokud ale půjdete do trojky s očekáváním zajímavých příběhů ve stylu pětky, tak budete zklamáni.
Obecně je hodně vidět, že Persona 3 byla pokusem transformovat sérii dokončeným až jejím nástupcem. V mnoha ohledech má k dokonalosti daleko, přesto nelze popřít neoddiskutovatelné kvality.
Systémově tato šablona v podstatě funguje. Horší už je procházení samotné věže Tartarus, do které lze vstoupit v nočních hodinách. Jedná se o náhodně generovaná miniposchodí (celkem jich prolezete přes 250) vyplněná nepřáteli. Nečekejte žádné hádanky, dialogy ani podobné „výplně“. Nepomůžou ani nudné vedlejší úkoly.
Hlavní motivací ke hraní se tudíž stává příběh. Tématem, kolem kterého se většinou točí, je smrt a její vliv na životy lidí. Má lepší i slabší chvilky, nicméně celkově se jedná o povedené zpracování s jistou hlubší myšlenkou. Horší už je to s postavami. V porovnání s budoucími přírůstky do série je poměrně obtížnější se s nimi sžít. Téměř každý tahá nějaký ten kříž z minulosti a nikdo se nechová tak, jak by se od teenagerů čekalo. A charaktery poznané skrz Social Links jsou dost... různorodé.
Právě zde se skrývá překvapivá výhoda ve výběru pohlaví našeho protagonisty. Dívka, přidaná do Portable verze, nabízí nejen rozšířený OST a zásadně rozdílnou osobnost, nýbrž i úplně nové postavy a sociální interakce s nimi. Hlavní děj zůstává stejný, avšak změn je dost stojících za druhé zahrání. Pokud ale půjdete do trojky s očekáváním zajímavých příběhů ve stylu pětky, tak budete zklamáni.
Obecně je hodně vidět, že Persona 3 byla pokusem transformovat sérii dokončeným až jejím nástupcem. V mnoha ohledech má k dokonalosti daleko, přesto nelze popřít neoddiskutovatelné kvality.
