Není to pro každého. I když se oproti předchozímu dílu podařilo výrazně zlepšit bojový systém, stejně se ve zběsilé nekončící akci nenajdou všichni. Košatý, mnoha symbolickými vrstvami protkaný příběh spoustu lidí zmate a odradí (tak jako mě napoprvé). Je to hrozná škoda, ale musí to být. Nier Automata je totiž především hra s jedinečným autorským otiskem - a je připravena za to zaplatit jakoukoliv cenu.

Prvním a asi i největším definujícím prvkem je prakticky stoprocentní soulad narativu a game designu. Ovládáte robotku 2B a všechno, co ve hře vidíte, slyšíte nebo děláte, je vysvětleno skrz její technické parametry. Uložená pozice? Záloha vašeho vědomí. Schopnosti a dovednosti? Různé programy, které zabírají paměť a musíte tedy optimalizovat systémové prostředky. Rychlé cestování? Prostě vaši mysl překopírují do nově vyrobeného robotického těla, které už je připraveno na místě. Jste v místě, kde zálohu vědomí nelze provést? Můžete si tak maximálně držet palce, ať náhodou neumřete, protože hru si zkrátka neuložíte. Zní to náročně a otravně? Není tomu tak. Hra obsahuje neskutečně robustní a přizpůsobitelný systém obtížnosti, který pokrývá celou škálu mezi "hra se prakticky hraje sama" a "uděláš jednu chybu a končíš". Vybere si každý.

Ohledně zpracování není hře co vytknout. Vizuální prezentace je sice poněkud jednodušší, ale tím skvěle přispívá k atmosféře vyprázdněného postapokalyptického světa (jen vizuálně, ne obsahem). Rozpadající se domy, kterými prorůstají masivní kmeny tisíciletých stromů vypoví o úpadku lidstva ještě poutavěji, než bohaté písemné prameny, které lze po světě porůznu najít. Hudba si zaslouží ještě speciálnější zmínku než obvykle. Není totiž jen zdobným šperkem, ale dynamickou součástí herního zážitku. Atmosferické skladby jsou nahrány v různě intenzivních verzích a hra mezi nimi dle potřeby plynule přepíná. Při průzkumu opuštěných ruin hraje jemná ambientní hudba, ale ve chvíli, kdy narazíte na nepřítele, přepne se hudba velmi přirozeně na bojovou verzi téže skladby. To pak dohromady tvoří tolik kombinací, že se vám hudba prostě nestihne omrzet.

S příběhem pracuje Nier: Automata více do hloubky než jen obvyklými dialogy a cutscénami - občas se narativ posouvá způsoby, které vám jiné médium než videohra nemůže nabídnout. Téma věčné a marné války se zrcadlí v neustávajících vlnách respawnujících se nepřátel, na které si lze zvláštním způsobem zvyknout. Téměř všechny vedlejší úkoly se nějak vztahují k tématu lidství a k různým projevům podobnosti mezi androidy a lidmi. A málokterý z nich přitom končí jasným vyústěním - tuto interpretační nálož hra nechá na vás. Velmi často tu najdete příběhovou složitost u postav, které byste jinde jen využívali coby obchodníky nebo zadavatele úkolů.

A pak tu je posledních třicet minut hry, které vám samozřejmě neprozradím, ale za sebe říkám, že šlo o jeden z nejsilnějších momentů ve hrách vůbec, v němž se poskládalo všechno, co mi předtím hra přednesla a poslední kolečko příběhového soukolí zapadlo do složitého celku s tichým, ale přesto tak nějak ohlušujícím cvaknutím.

Nier Automata je bez jakékoliv nadsázky mistrovské umělecké dílo, které má potenciál svého hráče přimět k zamyšlení, zaplavit skutečnými emocemi a možná i trošičku změnit. Protože to ve skutečnosti vůbec není o robotech a androidech.

Je to o nás.