Na začátku bych ráda podotkla, že se považuji za fanouška série HP, byť ne sice velkého, ale filmy jsem viděla aspoň dvakrát a knihy četla víckrát. Na hru jsem se těšila, ale moje očekávání byla spíše v rovině "ať to není propadák", neboť vývojáři nemají takové zkušenosti s open world hrami a zpracovat svět HP je docela velké sousto. Myslím, že moje očekávání se vyplnilo, propadák to není, hra se docela povedla a finančně se jí daří. Po prvních mých hodinách ve hře, kdy jsem se dostala i do samotného hradu a absolvovala výuku, jsem byla nadšená, ovšem, jak jsem postupovala hrou dál a objevovala, co nabízí, tak moje nadšení postupně upadalo a mé hodnocení taktéž.
Co je pro mě prvním kamenem úrazu, tak je hlavní postava. Já chápu, že tvůrci přišli s nápadem, že o té postavě nebudeme vědět nic, nebude mít žádné příběhové pozadí, rodinu, minulost a že si máme tohle všechno domyslet a dosadit něco svého. Což o to, fantazii vcelku mám, a tohle mi problém nedělá, ale pro mě ta postava byla naprosto bezduchá, nezajímavá a neměla jsem k ní žádný vztah. Zatímco ostatních lidí se ta moje postava ptala na jejich minulost, jejich příběh, pocity, tak sama žádné neměla a protože žádné neměla, tak se nikdo nikdy na nic té postavy nezeptal. A to poněkud ubírá na zajímavosti a imerzi, protože dialogy probíhaly formou výslechu z mé strany a odpovědi na něco byly vždy jen dvě a často v pořadí, že první odpověď je světlá (lítost, pochopení a tak), zatímco ta druhá je temná (sarkasmus, egoismus a tak). Zjednodušeně řečeno. Výjimečně byly tyto dvě odpovědi prohozené, asi ať dáváme neustále pozor a jen ty odpovědi poslepu neodklikáváme. Už v průběhu vyprávění toho druhého jsem věděla, jaké odpovědi mi ta hra nabídne, jak to bylo předvídatelné. Nuda. Asi by mě osobně více vyhovovalo, kdyby byly připravené nějaké verze minulosti naší postavy a já si mohla na začátku vybrat a ta postava podle toho odpovídala či jednala (třeba jak je to v sérii Mass Effect).
O něco lepší jsou vedlejší postavy, protože nějaký příběh aspoň mají. Těch opravdových vedlejších postav je jen pár, když nebudu počítat postavy, které potkáte v nějaké vesnici a které zapomenete za prvním rohem. U úkolů s Natty jsem sice trochu usínala, jak to bylo nezáživné, a mrzí mě, že do nich více nezapracovali to, že je animagus a že jsme se nemohli dozvědět něco více o tom, jak se čaruje bez hůlky. Úkoly s Poppy vždy dobře zněly na papíře, ale jejich samotné plnění už tak super nebylo (například úkol, kdy jsme vraceli dračí vejce). Čekala jsem to trochu zajímavější. Nejlepší z vedlejších postav je pro mě Sebastian a příběh o jeho sestře Anne. Sebastian má silnou a zajímavou motivaci k dosažení svých cílů a hlavně jeho linka nabízela morální témata, která si sám každý v sobě může řešit a která nejsou jen černobílá. Navíc se zde vyskytuje jedno za dvou rozhodnutí, která hráč může učinit a něco změnit. Na RPG hru žalostně málo. Navíc jeho příběh je taková paralela k tomu hlavnímu příběhu (snaha někoho zachránit od bolesti a utrpení), který ve hře je, ale u něho to funguje o něco lépe, protože to sami s ním prožíváme.
Když už jsem zmínila ten hlavní příběh, tak ten rozhodně nepovažuji za něco, kvůli čemu bych si tu hru chtěla zahrát znovu. Vlastně nejzajímavější jsou na něm cut scény z minulosti, které si můžeme pomocí Pensieve promítat. Antagonista ve hře sice je, ale je tak nevýrazný, že třetinu hry jsem si ho pletla s jeho poskokem a až do poslední třetiny hry jsem si pořád nebyla jistá, jak přesně to jeho jméno zní. Může to poukazovat na moji neschopnost si pamatovat jména, ale spíše je ta postava tak nevýrazná a nezajímavá, že mi vlastně bylo naprosto jedno, kdo to je. Ne příliš dobře vzpomínám na první dvě zkoušky, které hráči zadávají mluvící obrazy, protože to bylo nezábavné a stále se opakující sled puzzlů a bojů. Po druhé zkoušce jsem si říkala, proč tvůrci neudělali tyhle zkoušky nápaditější, ale naštěstí třetí a čtvrtá zkouška už byly o něčem jiném a zvlášť třetí byla povedená. Je mi záhadou, proč i u prvních dvou to nešlo jinak a lépe.
Postavám ani moc nepomáhá mimika. Já málokdy kritizuji grafiku a už vůbec ne mimiku, ale tady to musím zmínit. Neboť se mi stalo, že nějaká žena ve hře mi sdělovala, že jí zabili manžela. Jenže já jsem při téhle zprávě dostala záchvat smíchu, neboť moje postava nahodila jeden ze dvou módů, jak se tváří (buď se usmívá, nebo se tváří vážně, napjatě). A zrovna vybrala ten úsměv, takže tato žena mi sdělovala tragickou zprávu a moje postava se usmívala a já s ní. A nadšený výraz Poppy, kdy se na mě dívala šílenýma očima s pusou dokořán, mě bude strašit asi ještě hodně dlouho.
Dalším zklamáním je zbytečná velikost světa a jeho naplnění v podobě různých výzev a sběratelských blbostí. Nejdříve jsem měla odkrytou jen jednu část mapy a říkala si, že konečně někdo, kdo do her nestrká kvantitu na úkor kvality. Pak se ukázalo, že ona mapa se ještě jednou rozroste a znásobí se ikonky. Samozřejmě že tyhle činnosti dělat nemusím, ale spíše bych ocenila, kdyby autoři místo šíleného množství nezajímavého obsahu dali přednost něčemu menšímu, čemu se budou více věnovat. Je trochu škoda, že snad většina vedlejších úkolů je hráči zadána v nějaké vesnici, takže moc nehrozí, že by hráč jen tak organicky na nějaký úkol v divočině narazil. Takže krom nákupního seznamu s ikonkami není až tak důvod se někde procházet.
Že hra v rámci RPG prvků poněkud pokulhává, se projevu i v loot systému, který je hloupý. Odměny v truhlách jsou totiž náhodně generované, takže to, že se naučíte Alohomoru level 2, je vám úplně k ničemu, protože i za nejtěžším zámkem najdete nějakou blbost, kterou můžete najít i v nějaké obyčejné truhle na ulici. Nakonec jsem se o loot přestala úplně zajímat, vylepšila si nějakých pár kousků, které jsem už do konce hry neměnila, a zbytek prodávala.
Hra má pochopitelně i klady. Tím hlavním je atmosféra a zejména pak samotný hrad, který se fakt povedl. Také moje první návštěva Forbidden Forest byla skvělá, opravdu jsem měla pocit, že se procházím tím tajuplným lesem, který známe z filmů. Dobrý nápad je i Room of Requirement, včetně vivárií, kde si plno hráčů jistě dokáže hodně vyhrát (já až tak ne). Do konce hry mě neomrzelo létání po světě na koštěti, byť ovládání bych asi udělala jinak.
Dalším výrazným kladem je soubojový systém, který je fakt zábavný a unikátní. Sice neustále přepínání kouzel je docela otrava, ale boj vypadá efektně a je radost kombinovat různá kouzla. Kolikrát se bojiště stalo velmi nepřehledné, ale naštěstí to kompenzuje možnost odrážet nepřátelské útoky a udělat protiútok.
Jsem zvědavá, až se jednou dozvíme, co vše ze hry muselo být vyškrtáno, protože až nápadně často moje postava říkala, že tady by neměla chodit sama. Jak kdyby tam dříve byl nějaký systém společníků, kteří s vámi budou chodit po světě, ale musel být vyškrtnut.
Co je pro mě prvním kamenem úrazu, tak je hlavní postava. Já chápu, že tvůrci přišli s nápadem, že o té postavě nebudeme vědět nic, nebude mít žádné příběhové pozadí, rodinu, minulost a že si máme tohle všechno domyslet a dosadit něco svého. Což o to, fantazii vcelku mám, a tohle mi problém nedělá, ale pro mě ta postava byla naprosto bezduchá, nezajímavá a neměla jsem k ní žádný vztah. Zatímco ostatních lidí se ta moje postava ptala na jejich minulost, jejich příběh, pocity, tak sama žádné neměla a protože žádné neměla, tak se nikdo nikdy na nic té postavy nezeptal. A to poněkud ubírá na zajímavosti a imerzi, protože dialogy probíhaly formou výslechu z mé strany a odpovědi na něco byly vždy jen dvě a často v pořadí, že první odpověď je světlá (lítost, pochopení a tak), zatímco ta druhá je temná (sarkasmus, egoismus a tak). Zjednodušeně řečeno. Výjimečně byly tyto dvě odpovědi prohozené, asi ať dáváme neustále pozor a jen ty odpovědi poslepu neodklikáváme. Už v průběhu vyprávění toho druhého jsem věděla, jaké odpovědi mi ta hra nabídne, jak to bylo předvídatelné. Nuda. Asi by mě osobně více vyhovovalo, kdyby byly připravené nějaké verze minulosti naší postavy a já si mohla na začátku vybrat a ta postava podle toho odpovídala či jednala (třeba jak je to v sérii Mass Effect).
O něco lepší jsou vedlejší postavy, protože nějaký příběh aspoň mají. Těch opravdových vedlejších postav je jen pár, když nebudu počítat postavy, které potkáte v nějaké vesnici a které zapomenete za prvním rohem. U úkolů s Natty jsem sice trochu usínala, jak to bylo nezáživné, a mrzí mě, že do nich více nezapracovali to, že je animagus a že jsme se nemohli dozvědět něco více o tom, jak se čaruje bez hůlky. Úkoly s Poppy vždy dobře zněly na papíře, ale jejich samotné plnění už tak super nebylo (například úkol, kdy jsme vraceli dračí vejce). Čekala jsem to trochu zajímavější. Nejlepší z vedlejších postav je pro mě Sebastian a příběh o jeho sestře Anne. Sebastian má silnou a zajímavou motivaci k dosažení svých cílů a hlavně jeho linka nabízela morální témata, která si sám každý v sobě může řešit a která nejsou jen černobílá. Navíc se zde vyskytuje jedno za dvou rozhodnutí, která hráč může učinit a něco změnit. Na RPG hru žalostně málo. Navíc jeho příběh je taková paralela k tomu hlavnímu příběhu (snaha někoho zachránit od bolesti a utrpení), který ve hře je, ale u něho to funguje o něco lépe, protože to sami s ním prožíváme.
Když už jsem zmínila ten hlavní příběh, tak ten rozhodně nepovažuji za něco, kvůli čemu bych si tu hru chtěla zahrát znovu. Vlastně nejzajímavější jsou na něm cut scény z minulosti, které si můžeme pomocí Pensieve promítat. Antagonista ve hře sice je, ale je tak nevýrazný, že třetinu hry jsem si ho pletla s jeho poskokem a až do poslední třetiny hry jsem si pořád nebyla jistá, jak přesně to jeho jméno zní. Může to poukazovat na moji neschopnost si pamatovat jména, ale spíše je ta postava tak nevýrazná a nezajímavá, že mi vlastně bylo naprosto jedno, kdo to je. Ne příliš dobře vzpomínám na první dvě zkoušky, které hráči zadávají mluvící obrazy, protože to bylo nezábavné a stále se opakující sled puzzlů a bojů. Po druhé zkoušce jsem si říkala, proč tvůrci neudělali tyhle zkoušky nápaditější, ale naštěstí třetí a čtvrtá zkouška už byly o něčem jiném a zvlášť třetí byla povedená. Je mi záhadou, proč i u prvních dvou to nešlo jinak a lépe.
Postavám ani moc nepomáhá mimika. Já málokdy kritizuji grafiku a už vůbec ne mimiku, ale tady to musím zmínit. Neboť se mi stalo, že nějaká žena ve hře mi sdělovala, že jí zabili manžela. Jenže já jsem při téhle zprávě dostala záchvat smíchu, neboť moje postava nahodila jeden ze dvou módů, jak se tváří (buď se usmívá, nebo se tváří vážně, napjatě). A zrovna vybrala ten úsměv, takže tato žena mi sdělovala tragickou zprávu a moje postava se usmívala a já s ní. A nadšený výraz Poppy, kdy se na mě dívala šílenýma očima s pusou dokořán, mě bude strašit asi ještě hodně dlouho.
Dalším zklamáním je zbytečná velikost světa a jeho naplnění v podobě různých výzev a sběratelských blbostí. Nejdříve jsem měla odkrytou jen jednu část mapy a říkala si, že konečně někdo, kdo do her nestrká kvantitu na úkor kvality. Pak se ukázalo, že ona mapa se ještě jednou rozroste a znásobí se ikonky. Samozřejmě že tyhle činnosti dělat nemusím, ale spíše bych ocenila, kdyby autoři místo šíleného množství nezajímavého obsahu dali přednost něčemu menšímu, čemu se budou více věnovat. Je trochu škoda, že snad většina vedlejších úkolů je hráči zadána v nějaké vesnici, takže moc nehrozí, že by hráč jen tak organicky na nějaký úkol v divočině narazil. Takže krom nákupního seznamu s ikonkami není až tak důvod se někde procházet.
Že hra v rámci RPG prvků poněkud pokulhává, se projevu i v loot systému, který je hloupý. Odměny v truhlách jsou totiž náhodně generované, takže to, že se naučíte Alohomoru level 2, je vám úplně k ničemu, protože i za nejtěžším zámkem najdete nějakou blbost, kterou můžete najít i v nějaké obyčejné truhle na ulici. Nakonec jsem se o loot přestala úplně zajímat, vylepšila si nějakých pár kousků, které jsem už do konce hry neměnila, a zbytek prodávala.
Hra má pochopitelně i klady. Tím hlavním je atmosféra a zejména pak samotný hrad, který se fakt povedl. Také moje první návštěva Forbidden Forest byla skvělá, opravdu jsem měla pocit, že se procházím tím tajuplným lesem, který známe z filmů. Dobrý nápad je i Room of Requirement, včetně vivárií, kde si plno hráčů jistě dokáže hodně vyhrát (já až tak ne). Do konce hry mě neomrzelo létání po světě na koštěti, byť ovládání bych asi udělala jinak.
Dalším výrazným kladem je soubojový systém, který je fakt zábavný a unikátní. Sice neustále přepínání kouzel je docela otrava, ale boj vypadá efektně a je radost kombinovat různá kouzla. Kolikrát se bojiště stalo velmi nepřehledné, ale naštěstí to kompenzuje možnost odrážet nepřátelské útoky a udělat protiútok.
Jsem zvědavá, až se jednou dozvíme, co vše ze hry muselo být vyškrtáno, protože až nápadně často moje postava říkala, že tady by neměla chodit sama. Jak kdyby tam dříve byl nějaký systém společníků, kteří s vámi budou chodit po světě, ale musel být vyškrtnut.
