O hře Shadow of the Colossus se dá říct, že je jen o putování pustou krajinou za obrovskými stvořeními, které z nějakého důvodu chce někdo (tajemné hlasy v tomto případě) vidět mrtvé a vy se o to máte postarat. Tak prosté to je, ale zároveň je to zabalené do esteticky krásně povedené hry, i co se týká zvukové stránky.

Nelze se při hraní sám sebe neptat, co bude daní za to, že mi někdo oživí milovanou bytost. Přece to nemůže být tak jednoduché, že si odškrtnu šestnáct fajfek a vše bude dobré. Hra nic nevysvětluje, ani nenaznačuje a vše nechává na hráči. K chmurnému přemýšlení nad osudem obrů i mně samotného napomáhá i osamělá krajina, která je takřka bez života a samotné cestování, které se někdy neobejde bez zabloudění a hledání cesty dál. Závěr hry je silný, co se týče příběhu, a mé obavy, které mi při hraní vyvstávaly v hlavě, se potvrdily. Úplný konec mě mile překvapil, neboť jsem viděla naději, že veškeré moje úsilí nebylo zmařeno. Také mě velmi potěšilo, že koník přežil, protože při jeho pádu do hlubin jsem si říkala, že jestli se ta ženská nakonec neprobudí, tak se na všechno můžu vykašlat.  

Z čeho jsem měla obavy, tak bylo hrozné ovládání, kterým je hra proslulá. A vlastně to nakonec tak špatné nebylo a čekala jsem to mnohem horší. Ovládání koně bylo naopak povedené, protože jsem konečně měla pocit, že ovládám živou bytost s vlastním rozumem a chováním. Pochopitelně si tohle moc nedokážu představit v nějakém open worldu na desítky hodin, ale tady to naprosto sedělo.

Samotné souboje byly zábavné a nebylo po většinu doby nijak těžké přijít na to, jak daného colossa porazit. Nepřišlo mi, že by se bossové opakovali a naopak byl každý originální. Někteří samozřejmě byli více zábavnější než jiní a bylo znát, jak se obtížnost v jejich zdolání postupně zvyšuje. Ovšem i tak byla cesta k němu kolikrát delší než samotný boj. Zpočátku mi jich bylo i líto. Ale třeba ten poslední? Smaž se v pekle, šestnáctko (ale co se týče jeho designu, tak je opravdu povedený).