Po Dirge of Cerberus: Final Fantasy VII nastal čas na další díl ze série Final Fantasy VII, a to na prequel příběhu ústřední hry. Už první tóny úvodní skladby a cutscény zobrazující Midgar mi vyvolaly úsměv na tváři, protože jsem zase byla v tom světě a vracely se mi vzpomínky na události z hlavní hry. Bylo pro mě velmi poutavé a zajímavé sledovat události, o kterých jsem jen slyšela nebo viděla, byť z jiného úhlu, právě v první hře. Na úvod je třeba potvrdit, co se často zmiňuje v souvislosti s touto hrou, a to, že Zack je opravdu sympaťák. Za poslední dobu mi z herního prostředí nikdo tak nepřirostl k srdci jako on. Je docela úplný opak Clouda, což je i nejspíše záměr tvůrců dát je do protikladu, a vlastně i mě, takže možná proto mi jeho povaha tak sedla a bylo velmi příjemné hrát za někoho takového. Za takového idealistu, bezprostředního a otevřeného člověka, jehož snem je být oblíbeným hrdinou všech. I další postavy mě bavily, i když se jim třeba nedostalo tolik prostoru, kolik bych ráda, aby měly. Jen teda hlavní záporná postava mi přišla docela nezajímavá a mnohem více jsem se těšila na proměnu jiné záporné postavy z hlavního dílu, které se tady dalo naštěstí dost prostoru.
Velkým kladem hry je soubojový systém, který je vcelku jednoduchý, co se týká ovládání a používání materií, ale je zároveň i naprosto zábavný. Kouzla vypadala efektně a bylo jich docela dost na výběr, i když těch nejlepších bylo pochopitelně jen pár. Zábavnosti přidával i systém DMW v podobě tří neustále se protáčejících obrázků postav či stvoření a pokud se všechny tři obrázky zastavily na tom stejném, tak hráč měl možnost provést limit break či summon, a pokud se zastavily na nějakém stejném čísle, tak hráč získal nějaký bonus, či výhodu a někdy dokonce i level (ale pořád za předpokladu, že měl dostatek zkušeností). To přidávalo na napětí, co se teda nakonec vytočí, a někdy to i zásadně pomohlo při souboji. Animace summonů byly navíc skvělé a třeba takovou animaci Exaflare jsem vždy nechala dojet až do konce. K mému užívání si soubojů napomohl i fakt, že nepřátelé nesílili zároveň s levelem mojí postavy, a tak jsem měla pocit, že jsem opravdu lepší a silnější a že Zack se někam posunul v průběhu hry. Velký zlom (doslova) nastal po získání předmětů, které umožňovaly zvýšit maximální zdraví na 99 999 a stejně tak poškození, takže jsem začala dávat fakt velké rány (a fakt velké rány i přijímala).
Nejvíc herní doby jsem strávila ve vedlejších misích. Ano, jsou naprosto stereotypní, odehrávají se ve stále stejném prostoru a je jich 300. Ale až do konce hry mě to opravdu bavilo a všechny jsem je odehrála. Ke konci už ty mise byly docela tuhé, takže jsem místy měla větší snahu se některým setkáním pokud možno vyhnout. Do konce života mě budou pronásledovat můry v podobě za...tracených pštrosů (Dinornis), kteří mě šikanovali, když jsem hledala v jedné misi nepřítele jménem Magic Pot. Ale ten byl docela vzácný na nalezení, a tak se místo něho vesele objevovali tihle pštrosové, kteří měli asi triliardu životů a rychle mě pronásledovali v malém prostoru, který byl určen na boj. Z těch jsem měla fakt respekt. Podobný hororový zážitek jsem si odnesla z jiné mise, kdy jsem v průběhu narazila na Tonberry Kinga, který už tak byl pěknou osinou a po jeho poražení jsem si říkala, co dají jako bosse na konci mise, když už tohle mi stálo v cestě? Dva Tonberry Kingy. Ovšem pořádný traumatický zážitek si odnáším z dobrovolného bosse, který byl opravdovou zkouškou vytrvalosti a schopnosti udržet pozornost po dobu několika desítek minut. Dala jsem ho na třetí pokus, při tom druhém už jsem byla za 75 % života bosse a na konci svých sil, když najednou jsem nestihla nahodit Phoenix Down dříve, než jsem dostala zásah, a já věděla, že mě to čeká znovu. Že mě čeká minimálně dvacet minut dalšího boje v kuse. Jsem ráda, že to mám za sebou a už nikdy více. Zase to mělo tu výhodu, že závěrečný příběhový boss byl velice jednoduchý.
Závěr hry byl silný a vlastně pro mě i docela vyčerpávající. Nejdřív ten boss a pak konec příběhu, který mě zasáhl, i když bylo jasné, jak to skončí. Jsem moc ráda, že vznikají remaky (možná spíše reimaginace) původní hry a já tak vím, že se do toho světa sedmého dílu Final Fantasy ještě párkrát vrátím.
Velkým kladem hry je soubojový systém, který je vcelku jednoduchý, co se týká ovládání a používání materií, ale je zároveň i naprosto zábavný. Kouzla vypadala efektně a bylo jich docela dost na výběr, i když těch nejlepších bylo pochopitelně jen pár. Zábavnosti přidával i systém DMW v podobě tří neustále se protáčejících obrázků postav či stvoření a pokud se všechny tři obrázky zastavily na tom stejném, tak hráč měl možnost provést limit break či summon, a pokud se zastavily na nějakém stejném čísle, tak hráč získal nějaký bonus, či výhodu a někdy dokonce i level (ale pořád za předpokladu, že měl dostatek zkušeností). To přidávalo na napětí, co se teda nakonec vytočí, a někdy to i zásadně pomohlo při souboji. Animace summonů byly navíc skvělé a třeba takovou animaci Exaflare jsem vždy nechala dojet až do konce. K mému užívání si soubojů napomohl i fakt, že nepřátelé nesílili zároveň s levelem mojí postavy, a tak jsem měla pocit, že jsem opravdu lepší a silnější a že Zack se někam posunul v průběhu hry. Velký zlom (doslova) nastal po získání předmětů, které umožňovaly zvýšit maximální zdraví na 99 999 a stejně tak poškození, takže jsem začala dávat fakt velké rány (a fakt velké rány i přijímala).
Nejvíc herní doby jsem strávila ve vedlejších misích. Ano, jsou naprosto stereotypní, odehrávají se ve stále stejném prostoru a je jich 300. Ale až do konce hry mě to opravdu bavilo a všechny jsem je odehrála. Ke konci už ty mise byly docela tuhé, takže jsem místy měla větší snahu se některým setkáním pokud možno vyhnout. Do konce života mě budou pronásledovat můry v podobě za...tracených pštrosů (Dinornis), kteří mě šikanovali, když jsem hledala v jedné misi nepřítele jménem Magic Pot. Ale ten byl docela vzácný na nalezení, a tak se místo něho vesele objevovali tihle pštrosové, kteří měli asi triliardu životů a rychle mě pronásledovali v malém prostoru, který byl určen na boj. Z těch jsem měla fakt respekt. Podobný hororový zážitek jsem si odnesla z jiné mise, kdy jsem v průběhu narazila na Tonberry Kinga, který už tak byl pěknou osinou a po jeho poražení jsem si říkala, co dají jako bosse na konci mise, když už tohle mi stálo v cestě? Dva Tonberry Kingy. Ovšem pořádný traumatický zážitek si odnáším z dobrovolného bosse, který byl opravdovou zkouškou vytrvalosti a schopnosti udržet pozornost po dobu několika desítek minut. Dala jsem ho na třetí pokus, při tom druhém už jsem byla za 75 % života bosse a na konci svých sil, když najednou jsem nestihla nahodit Phoenix Down dříve, než jsem dostala zásah, a já věděla, že mě to čeká znovu. Že mě čeká minimálně dvacet minut dalšího boje v kuse. Jsem ráda, že to mám za sebou a už nikdy více. Zase to mělo tu výhodu, že závěrečný příběhový boss byl velice jednoduchý.
Závěr hry byl silný a vlastně pro mě i docela vyčerpávající. Nejdřív ten boss a pak konec příběhu, který mě zasáhl, i když bylo jasné, jak to skončí. Jsem moc ráda, že vznikají remaky (možná spíše reimaginace) původní hry a já tak vím, že se do toho světa sedmého dílu Final Fantasy ještě párkrát vrátím.
