„You don’t get to live a bad life and have good things happen to you.“ – Arthur Morgan
Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.
„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan
První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.
„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan
Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.
„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan
Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.
„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan
Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.
„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan
Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.
„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan
Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí.
„Méně je někdy více.“ – JohnCZ
Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.
„I’m affraid.“ – Arthur Morgan
S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.
Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.
„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan
První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.
„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan
Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.
„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan
Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.
„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan
Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.
„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan
Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.
„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan
Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí.
„Méně je někdy více.“ – JohnCZ
Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.
„I’m affraid.“ – Arthur Morgan
S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.
Pro: téměř ultimátní imerze, královská hratelnost, rozvážné tempo, ohromující rozsah a kvalita obsahu, pohybový systém a veškeré animace, postavy, dialogy, nejkomplexnější openworld ever, smysluplné aktivity a žádný balast, pro virtuálního trappera splněný sen
Proti: přehnaný důraz na akci, ze začátku trochu krkolomné ovládání a neustálá nutnost brát pušky z koňa, collectibles a challenge si neváží času hráče a bez hintů jsou esencí frustrace, otravný wanted systém