Vývoj Max Payne 3 prý stál hodně peněz, a je to fakt vidět. Lokace jsou detailně propracované, postavy mají obličeje schopné vyjadřovat emoce, animace jsou většinou plynulé. Obecně je grafika na úrovni, kterou osobně považuji za vrchol „nutného“ pro hru zaměřenou na realistický vzhled, a všechno, co vyšlo potom, už je jen zbytečný luxus. I dnes hra běží skvěle. Nevím, jak dlouho byla podporovaná, ale neměl jsem s ní žádné technické problémy, až na občasný bug s náhodným zapauzováním, což se dá přežít. Super je, že lze hru pauzovat kdykoliv. První polovinu hry jsem odehrál na klávesnici, druhou na gay padu. V druhém případě mě občas trápilo asistované míření, které jsem sice měl vypnuté, přesto se se mnou někdy pralo. To bylo obzvlášť nepříjemné, když jsem si naplánoval postřílet nepřátele v určitém sledu, a asistent mi zaměřovačem pořád trhal k jinému nepříteli. Jinak musím říct, že se to hrálo dobře oběma způsoby, mají svoje výhody a nevýhody. Jsou to ale vesměs drobnosti.

Očividně vysoký rozpočet je zároveň i na škodu, protože spousta těch peněz byla využita na tvorbu zbytečného množství cutscén. Cutscén, které vám neustále berou ovladač z ruky. Nepřeháním, když řeknu, že třičtvrtě hry se spíš koukáte, než hrajete. Je naprosto šílené, jak hra střídá hraní a koukání třeba i po desítkách sekund. Nenechá vás si střelbu pořádně užít, a i kvůli tomu trvá strašně dlouho osvojit si ovládání a trochu to dostat do ruky. Je to jako kdybyste se neustále prali s mladším bratrem o to, kdo je teď na řadě.

Znáte ten pocit, když si váš partner těsně před vyvrcholením sundá kondom, a pak opět zasune? Já (zatím) ne. Ale nebál bych se ten pocit přirovnat k tomu, když po každé z těch zatracených cutscén mi hra do ruky vrazí pistolku, bez ohledu na to, jestli v ní mám náboje, nebo jestli jí vůbec chci použít. Stalo se mi mnohokrát, že jsem těsně před cutscénou sebral pušku, a po cutscéně hned spustil bullet time, ve kterém jsem očekával odezvu automatické zbraně. A než mi došlo, proč mi při držení spouště kvér neštěká, ležel jsem na zemi v kaluži krve.

Maxovy sebelítostné a sebekritické monology jsou chvíli cool, ale rychle začnou být otravné. Občas padne nějaká vtipná hláška, většinou se ale vezeme na vážném tónu. Příběh dělá z Brazílie válečnou zónu, do které ale stále jezdí turisté na dovolenou, přestože všechno kolem nich je pravidelně rozstříleno na sračky. Díky tomuto přístupu dává ale hra možnost zastřílet si v mnoha neobvyklých, a jak jsem již zmiňoval velmi propracovaných lokacích. Je snadné začít brát obecnou kvalitu hry jako samozřejmost, ve výsledku je to ale ten hlavní důvod, proč jsem hru dohrál během dvou dnů. Přes všechny nedostatky je výsledný produkt solidní, stojí to za to.