Jediný způsob, jak tuto hru vyhrát, je - nehrát ji! Ať to nechápete jako negativní kritiku - Darkest Dungeon je vynikající záležitost. A zážitek naprosto překonává (a překračuje!) to, co vám nabízí většina "obyčejných" her (jakkoli kvalitních). Ale doporučili byste tuto hru svým přátelům? Doporučili byste jim nebezpečnou drogu?! U mě byl možná dojem ještě znásoben tím, že jsem ji hrál v době korona-viru (ostatně, jak říká jedna z poznámek k těm časům: "Kdyby měla tato doba hlas, zněl by jako Wayne June."). Hlavní dojem z Darkest Dungeon je bezmoc. Vytvoříte si družinu hrdinů - nejdřív náhodně, potom (když začnou umírat) s pomocí svých hořce nabytých zkušeností, internetových návodů a různých doporučení - ale stejně nic nepomáhá, budou umírat dál. A pokud máte své avatary rád, budete trpět. Pořád si pamatuju ten pocit bezmoci, když nepřátelé ve svém kole útočí, a vy nemůžete dělat vůbec NIC! A slova, která křičí vaše postavy, když se jim zvyšuje stres (geniální nápad této hry), jsou tak strašná a sugestivní, že byste se jim nejraději vrhli na pomoc - ale nejde to.. Tak jen doufáte, že přežijí, a vy jim budete moci poskytnut aspoň následnou léčbu - i když i ta je často omezená ("Prožité hrůzy způsobily, že se nemůže modlit."). Jenže někdy nepřežijí, z výpravy se nevrátí.. A pak přijde chvíle, kdy se to vás zlomí. Uvědomíte si, že psychický teror, který vám hra připravuje, nestojí za to a přestanete. A rozum (a nejspíš i všechno ostatní) vám říká, že je to správné rozhodnutí - jenže stejně čas od času pocítíte nepříjemné nutkání - nezkusíme to znovu?