Ke Call of Juarez jsem se dostal díky časopisu ABC a společně s první Mafií se tak zařadil mezi první pořádné hry, které jsem kdy měl tu možnost hrát. A hlavně mezi první střílečky. A stejně jako v té Mafii jsem i zde zjistil, že mi tento žánr opravdu nejde... A tak jsem se v době, kdy jsem moc her neměl a hrál tedy ty stejné pořád dokola, perfektně nazpaměť naučil první dvě kapitoly. Protože když jsem byl ve třetí kapitole postaven proti celému městu, byla to pro mě konečná.
Dnes už si nepamatuju jak dlouho mi trvalo než jsem se ve hraní zlepšil dost na to abych se přes třetí kapitolu dostal, ale pak naštěstí, na rozdíl od už zmiňované Mafie, nepřišel žádný závod a já se tak časem zvládl dostat až na konec příběhu. I přes to jsem se ale vždy těšil hlavně na mise s Billym, ve kterých se tolik nestřílelo a když už na nějaký ten konflikt došlo měl jsem k dispozici luk, který zpomalil čas.
A pak uběhlo nějakých deset, možná ještě více let a já ve své Steam knihovně zahlédl druhý díl této série. Ale než jsem se pustil do toho, chtěl jsem si oprášit i první díl. A tak jsem vyhrabal staré CD, oprášil svůj starý herní notebook, který má mechaniku, kam to CD můžu vložit a pustil se do toho. Neměl jsem moc vysoká očekávání, protože už jsem si zvykl že vzpomínky na staré hry jsou mnohem hezčí než realita. A tak jsem byl velmi příjemně překvapen když jsem zjistil, že se stále jedná o velice slušnou hru. Samozřejmě je potřeba trochu přimhouřit oči, čas není milosrdný k nikomu. Ale i přes všechny nedostatky způsobené zestárnutím jsem si celou hru užil.
Co utrpělo nejvíce jsou parkourové pasáže, které umí být dost frustrující ale už zde jsou vidět zárodky toho co se po letech promění v stěžejní prvek současné série tohoto studia Dying Light. I ten gunplay trochu zrezavěl, ale střílení ze dvou revolverů, kdy každý můžete ovládat zvlášť, rychlopalba z jednoho revolveru nebo variace na bullet time jsou všechno stále velice osvěžující prvky, které i po letech působí dobře. Největším problémem je ale crashování hry. Nevím jestli se tento problém ve hře vyskytoval vždy nebo je způsoben hraním na novějších strojích, ale jsou kapitoly, ve kterých si z revolverů vystřelíte jen párkrát. Pak dojdou náboje v zásobnících a pokud se pokusíte znovu nabít čeká vás v lepším případě pád do windows v tom horším rovnou restartování PC.
Ale hlavním prvkem je pro mne příběh. A ten i po dlouhé době od vydání dokáže zabavit, i když je jeho vyprávění o něco jednodušší než jsme zvyklí ze současných her. Pořád dokáže vtáhnout a propletené osudy mladého Billyho a životem zkoušeného reverenda Raye mají hráči co říct. S odstupem času mě překvapilo jak rozdílně vnímám hlavní postavy. Jako kluk jsem sympatizoval převážně s Billym. Kdežto dnes mě jeho charakter dokázal párkrát rozčílit a po příběhové i herní stránce jsem se vždy těšil hlavně na kapitoly s Rayem.
I 17 let po vydání stojí Call of Juarez za zahrání a vůbec bych se nezlobil, kdyby se i dnes objevila podobná hra v moderním kabátu.
Dnes už si nepamatuju jak dlouho mi trvalo než jsem se ve hraní zlepšil dost na to abych se přes třetí kapitolu dostal, ale pak naštěstí, na rozdíl od už zmiňované Mafie, nepřišel žádný závod a já se tak časem zvládl dostat až na konec příběhu. I přes to jsem se ale vždy těšil hlavně na mise s Billym, ve kterých se tolik nestřílelo a když už na nějaký ten konflikt došlo měl jsem k dispozici luk, který zpomalil čas.
A pak uběhlo nějakých deset, možná ještě více let a já ve své Steam knihovně zahlédl druhý díl této série. Ale než jsem se pustil do toho, chtěl jsem si oprášit i první díl. A tak jsem vyhrabal staré CD, oprášil svůj starý herní notebook, který má mechaniku, kam to CD můžu vložit a pustil se do toho. Neměl jsem moc vysoká očekávání, protože už jsem si zvykl že vzpomínky na staré hry jsou mnohem hezčí než realita. A tak jsem byl velmi příjemně překvapen když jsem zjistil, že se stále jedná o velice slušnou hru. Samozřejmě je potřeba trochu přimhouřit oči, čas není milosrdný k nikomu. Ale i přes všechny nedostatky způsobené zestárnutím jsem si celou hru užil.
Co utrpělo nejvíce jsou parkourové pasáže, které umí být dost frustrující ale už zde jsou vidět zárodky toho co se po letech promění v stěžejní prvek současné série tohoto studia Dying Light. I ten gunplay trochu zrezavěl, ale střílení ze dvou revolverů, kdy každý můžete ovládat zvlášť, rychlopalba z jednoho revolveru nebo variace na bullet time jsou všechno stále velice osvěžující prvky, které i po letech působí dobře. Největším problémem je ale crashování hry. Nevím jestli se tento problém ve hře vyskytoval vždy nebo je způsoben hraním na novějších strojích, ale jsou kapitoly, ve kterých si z revolverů vystřelíte jen párkrát. Pak dojdou náboje v zásobnících a pokud se pokusíte znovu nabít čeká vás v lepším případě pád do windows v tom horším rovnou restartování PC.
Ale hlavním prvkem je pro mne příběh. A ten i po dlouhé době od vydání dokáže zabavit, i když je jeho vyprávění o něco jednodušší než jsme zvyklí ze současných her. Pořád dokáže vtáhnout a propletené osudy mladého Billyho a životem zkoušeného reverenda Raye mají hráči co říct. S odstupem času mě překvapilo jak rozdílně vnímám hlavní postavy. Jako kluk jsem sympatizoval převážně s Billym. Kdežto dnes mě jeho charakter dokázal párkrát rozčílit a po příběhové i herní stránce jsem se vždy těšil hlavně na kapitoly s Rayem.
I 17 let po vydání stojí Call of Juarez za zahrání a vůbec bych se nezlobil, kdyby se i dnes objevila podobná hra v moderním kabátu.
Braid
Pro: Příběh, Zpracování dual wieldingu
Proti: Parkour, Optimalizace