Málokteré hře se poštěstilo, že by se podle ní slangově pojmenoval žánr či subžánr podobně laděných her. Dnes je snad každému hned jasné, co od hry očekávat, když ji někdo označí termínem "Diablovka". Všechno ale začalo pochopitelně prvním dílem.
S jedničkou jsem se poprvé setkal ve formě dema, kde byly dostupných několik prvních úrovní s možností hrát za válečníka. A dodnes si pamatuji, že mi hraní sice moc nešlo, ale o to více jsem byl z bojů s kostlivci nadšený. O nějaký čas později jsem si zahrál plnou verzi a nadšení rozhodně neubylo. Pamatuji si, že i tehdy jsem se dostal jen na začátek pekla, kde jsem dostal nakládačku od pekelných rytířů. K úplnému dohrání tak poprvé došlo až o pár let později společně s datadiskem.
Hratelnostně se jedná samozřejmě o clickfest, až jsem několikrát měl podezření z toho, že hru vyvinuli výrobci myší. Celkově je průběh hry z dnešního pohledu dost pomalý, ale v té době jsem neměl srovnání, takže mi to celkem vyhovovalo. Každá z 16 úrovní hry je náhodně generovaná, každé hraní je tak malinko jiné. Zajímavé je ale i to, že hra disponuje přibližně 16 questy s tím, že hráč dostane za úkol jen některé z nich. Opakované hraní za jinou postavu je tak o něco méně stereotypní. Má to ale jeden malý neduh v tom, že pokud nedojde na quest v 5. úrovni, jehož odměnou je velmi dobrá zbroj Arkaine's Valor, je následující hraní takové menší peklíčko. Další podobně dobrou zbroj jsem totiž obvykle nalezl až někde v jeskyních či v závěrečném pekle. A projít předchozí úrovně bez dobré zbroje není nic jednoduchého.
Ve hře jsou přibližně dvě desítky druhů nepřátel, kteří se vyskytují v různých barevných variacích s o něco silnějšími vlastnostmi. Řada z nich se pak stala pro Diablo ikonickými, mám na mysli především Fallen Ones a Goatmany nebo i bosse Butchera. Ale to nejhorší z nejhoršího jsou stejně ve výsledku Spitting Terrors, aka kyselinu plivající pekelní psy. Jsem rád, že se tyto potvory nedostaly do dalších dílů.
Vzpomínám si, že jsem byl z grafické stránky hry tehdy nadšený a vlastně i dnes mi přijde dobře koukatelná. Ale je možné, že v tom do značné míry hraje i nostalgie. Co je ale dokonalost sama, je hudba. Ta z města Tristram je naprosto úžasná, nicméně i podkresy jednotlivých úrovní zní hodně dobře. Čas od času je dodnes poslouchám při práci.
První Diablo se skutečně povedlo, rozhodně se nejedná o dokonalé dílo, ale pro mě má navždy místo mezi mými nejoblíbenějšími hrami, které si čas od času velice rád projdu znovu a znovu.
S jedničkou jsem se poprvé setkal ve formě dema, kde byly dostupných několik prvních úrovní s možností hrát za válečníka. A dodnes si pamatuji, že mi hraní sice moc nešlo, ale o to více jsem byl z bojů s kostlivci nadšený. O nějaký čas později jsem si zahrál plnou verzi a nadšení rozhodně neubylo. Pamatuji si, že i tehdy jsem se dostal jen na začátek pekla, kde jsem dostal nakládačku od pekelných rytířů. K úplnému dohrání tak poprvé došlo až o pár let později společně s datadiskem.
Hratelnostně se jedná samozřejmě o clickfest, až jsem několikrát měl podezření z toho, že hru vyvinuli výrobci myší. Celkově je průběh hry z dnešního pohledu dost pomalý, ale v té době jsem neměl srovnání, takže mi to celkem vyhovovalo. Každá z 16 úrovní hry je náhodně generovaná, každé hraní je tak malinko jiné. Zajímavé je ale i to, že hra disponuje přibližně 16 questy s tím, že hráč dostane za úkol jen některé z nich. Opakované hraní za jinou postavu je tak o něco méně stereotypní. Má to ale jeden malý neduh v tom, že pokud nedojde na quest v 5. úrovni, jehož odměnou je velmi dobrá zbroj Arkaine's Valor, je následující hraní takové menší peklíčko. Další podobně dobrou zbroj jsem totiž obvykle nalezl až někde v jeskyních či v závěrečném pekle. A projít předchozí úrovně bez dobré zbroje není nic jednoduchého.
Ve hře jsou přibližně dvě desítky druhů nepřátel, kteří se vyskytují v různých barevných variacích s o něco silnějšími vlastnostmi. Řada z nich se pak stala pro Diablo ikonickými, mám na mysli především Fallen Ones a Goatmany nebo i bosse Butchera. Ale to nejhorší z nejhoršího jsou stejně ve výsledku Spitting Terrors, aka kyselinu plivající pekelní psy. Jsem rád, že se tyto potvory nedostaly do dalších dílů.
Vzpomínám si, že jsem byl z grafické stránky hry tehdy nadšený a vlastně i dnes mi přijde dobře koukatelná. Ale je možné, že v tom do značné míry hraje i nostalgie. Co je ale dokonalost sama, je hudba. Ta z města Tristram je naprosto úžasná, nicméně i podkresy jednotlivých úrovní zní hodně dobře. Čas od času je dodnes poslouchám při práci.
První Diablo se skutečně povedlo, rozhodně se nejedná o dokonalé dílo, ale pro mě má navždy místo mezi mými nejoblíbenějšími hrami, které si čas od času velice rád projdu znovu a znovu.
