Od mého hraní Yakuzy Zero uběhlo pár let, takže mé vzpomínky na vedlejší postavy, které byly v tomhle díle uvedeny, byly docela chabé. Naštěstí jsem si díky řadě cutscén brzy vzpomněla na zásadní momenty z prvního dílu (či spíše nultého) a některé události si odvodila. Do čeho jsem se naopak dostala rychle, tak je role Kyria Kazumy. Kyriu je opravdu sympatická postava, za kterou je radost hrát. Líbil se mi jeho smysl pro spravedlnost, cit pro morálku, stoický postoj, jeho otevřenost k novým věcem a to, jak nesoudí jiné lidi. Někdy mu to sice ujede, ale vezme to jako ponaučení a příležitost být příště jiný.

Hlavní příběh mi přišel méně propracovaný a rozvětvený než v Yakuze Zero, ale to je pochopitelné, vzhledem k tomu, že Kiwami představuje úplně první vydaný díl série. Přesto mě bavilo sledovat vývoj událostí a zvláště jsem se těšila na cut scény, které objasní motivaci a skryté motivy jednotlivých postav. Líbila se mi postupná proměna hlavního záporáka, u kterého bylo ukázáno, jaké okolnosti ho vedly k tomu, aby se stal takovým, jakým se nakonec stal. Kolikrát mi ho bylo spíše líto a přišlo mi, že svoji zlost smíchanou se zoufalstvím a pocitem méněcennosti nasměroval vůči Kyriovi, na kterého žárlil, a vybral si ho jako původce všeho zlého, co se mu přihodilo, i když samotný Kyriu mu v podstatě nic neudělal. Závěrečné finále mi dokonce vehnalo slzy do očí, i když počínání některých postav v něm postrádalo trochu logiku (Yumi se na "smrtelné posteli" spíše obrací ke Kiryovi než ke své jediné dceři Haruce). Je škoda, že Majima tu hrál roli jen jako vedlejší a spíše otravná postava. Sice mi mechanika Majima Everywhere až tak nevadila, prostě jen o jeden delší souboj navíc, ale určitě by si jeho postava zasloužila i nějaké příběhové rozšíření.

Co se hratelnosti týká, tak je to v podstatě stejné jako předešlý díl. Ovšem o něco méně mě tu bavily souboje, respektive nevzpomínám si, že by mi tak vadily u předešlého dílu. Z nepochopitelných důvodů si vývojáři mysleli, že bude skvělé, když se bossové ke konci boje rozhodnou, že si doléčí část svého zdraví, aby se uměle protáhla délka boje s nimi. Nad tím jsem fakt musela kroutit hlavou a říkala si, že tohle snad nějakou dobu zase neuvidím. Bojové styly byly, stejně jako v Zero, fajn a ke konci jsem docela používala beast styl, u kterého mě bavilo automatické využívání věcí okolo jako zbraň. Souboje patřily také mezi jediné povinné části, které mě občas nudily, hlavně při vyrojení se stovek nepřátel s nekonečnými health bary jsem si říkala, že bych to nejraději vzdala, protože boj nepředstavoval výzvu, spíše jenom otravné mlácení kolem sebe. Přesto se vyskytlo pár prvků, které dokázaly souboje ozvláštnit nebo zpříjemnit (např. střílečka v autech).

Pokud jsem zrovna nebyla zatažena do hlavního příběhu, trávila jsem svůj čas pobíháním ve městě se skvělou atmosférou japonského podsvětí (zvláště v noci), navštěvovala jsem herny, oblíbila jsem si hlavně kulečník (i když mě protivník většinou porazil) a poker (i když jsem většinou prohrála všechny své žetony). Také jsem si zašla na Mahjong a "hrála" ho, aniž bych se obtěžovala přečtením pravidel, úplně jako v Zero. A nesmím zapomenout na návštěvy společenských podniků s jejich dvěma hlavními hosteskami, z nichž mi přirostla k srdci spíše Rina. Tím se dostávám k prvkům, které mohou obsahovat asi pouze japonské hry, a to byly steamy momenty, u nichž jsem se spíše smála a říkala si, jak je tohle typicky japonské. Subostories byly slabší oproti Zero, což je samozřejmě logické, když se jedná o první díl v sérii, a tak je jich tu méně zapamatování hodných. Podobně ochuzená byla i Sega herna, na kterou jsem se těšila a která obsahovala jen minihru na principu kámen, nůžky, papír a UFO catcher.

Celkově jsem se u hry téměř celou dobu bavila, nemám však chuť kompletovat všechny sub stories jako v Zero.