Nepamatuji si, kdy naposledy mě hra odměnila tak štědře, jako když se po mém boku znenadání zjevil Biorr of the Twin Fangs a společnými silami jsme skolili obávaného Penetratora, ještě než si ten stihl sundat kalhoty. Stalo se tak v důsledku vyřešení jedné lehce absurdní hádanky s kloboukem. A já nemohl být vděčnější. A šťastnější.
Přisátý na cecek západní produkce by totiž jeden málem zapomněl, jaké to je muset si přijít na věci sám, přemýšlet, doopravdy objevovat, a následně být překvapen. Abych zážitku ještě přidal, rozhodl jsem se hrát offline, jednak mě děsily případné invaze z cizích doupat, jednak jsem se chtěl vyvarovat nápovědám. Neveselé bylo jen zjištění, že mi takto unikly některé události, které se projeví pouze tehdy, když je svět patřičně vychýlen, čehož je bez online prvků téměř nemožné docílit, nevíte-li, na co přesně si dát pozor.
Bluepoint se opět předvedli. Dílčí světy, které navštívíte, překypují detaily. V ulicích Paláce čpí seškvařená těla, Věží se rozléhají hrůzné nářky, hnilobný pach prostupuje Údolí. Potvory jsou nádherně rozpohybované a mlátit do nich sekerou – čirá radost, nutno podotknout, že bez vyvedené haptické odezvy by byl zážitek poloviční.
V kontrastu s moderním hávem vytanou obsoletní prvky. Zub času kouše jak vzteklá fena, ani zakladatel žánru nebyl ušetřen. Některé pasáže vyloženě otravovaly, nejtěžší boss „fight“ byl takový, ve kterém bylo potřeba především udržet nervy na uzdě a nevyhodit ovladač z okna. Příliš nepotěšilo, že zatímco mnohými lokacemi jsem se musel probíjet desetkrát dvacetkrát, než jsem se naučil taneční kroky, mnozí bossové naopak padli na první druhý pokus, jako by se ani nechtěli prát – jak antiklimatické!
Že by se něco podobného přihodilo Dark Souls, nedoufám, ale konečně začínám rozumět úpěnlivému žadonění o možnost zahrát si Bloodborne v 60 fps. Rozumím, že puristům by naběhla žilka, ale já rovnou prosííím o remake!
Přisátý na cecek západní produkce by totiž jeden málem zapomněl, jaké to je muset si přijít na věci sám, přemýšlet, doopravdy objevovat, a následně být překvapen. Abych zážitku ještě přidal, rozhodl jsem se hrát offline, jednak mě děsily případné invaze z cizích doupat, jednak jsem se chtěl vyvarovat nápovědám. Neveselé bylo jen zjištění, že mi takto unikly některé události, které se projeví pouze tehdy, když je svět patřičně vychýlen, čehož je bez online prvků téměř nemožné docílit, nevíte-li, na co přesně si dát pozor.
Bluepoint se opět předvedli. Dílčí světy, které navštívíte, překypují detaily. V ulicích Paláce čpí seškvařená těla, Věží se rozléhají hrůzné nářky, hnilobný pach prostupuje Údolí. Potvory jsou nádherně rozpohybované a mlátit do nich sekerou – čirá radost, nutno podotknout, že bez vyvedené haptické odezvy by byl zážitek poloviční.
V kontrastu s moderním hávem vytanou obsoletní prvky. Zub času kouše jak vzteklá fena, ani zakladatel žánru nebyl ušetřen. Některé pasáže vyloženě otravovaly, nejtěžší boss „fight“ byl takový, ve kterém bylo potřeba především udržet nervy na uzdě a nevyhodit ovladač z okna. Příliš nepotěšilo, že zatímco mnohými lokacemi jsem se musel probíjet desetkrát dvacetkrát, než jsem se naučil taneční kroky, mnozí bossové naopak padli na první druhý pokus, jako by se ani nechtěli prát – jak antiklimatické!
Že by se něco podobného přihodilo Dark Souls, nedoufám, ale konečně začínám rozumět úpěnlivému žadonění o možnost zahrát si Bloodborne v 60 fps. Rozumím, že puristům by naběhla žilka, ale já rovnou prosííím o remake!
