Nevadí mi, když mě hra vede za ručičku a stejně tak mi nevadí, když se přede mnou odvíjí interaktivní film. Catherine mě za ruku vede dlouho a interkativní film to je většinu času, když nelezu po kostkách nahoru. Ale popořádku..

Hlavní hrdina Vincent je poděs, holkař, sebelítostínek, zkrátka průměrný mladý muž. Většina jeho rozhodování je mezi nepříjemnou a špatnou volbou. Touto cestou se tak dostal do situace, kdy v jeho životě jsou vztahově, pocitově, emocionálně nebo sexuálně výrazně zapojené tři ženy a on se teď musí mezi Katherine, Catherine a Rin rozhodnout. Kromě hospodského plkání s kamarády o životě a kličkování mezi objekty touhy má ale Vincent ještě jednu noční aktivitu. Ve spánku se totiž propadá do nočních můr, kdy musí lézt na hory z kostek, které může různě přesouvat, oblézat, podlézat, ale hlavně je musí včas zdolat. V takových chvílích se hra mění do čistě logické a je to jediná část, kdy hráč může Vincenta opravdu ovládat a ne mu jen přihrávat do úst odpovědi nebo se potácet od rozhovoru k rozhovoru či na záchodě sledovat hanbaté fotky.

A - to je všechno. Hra není přímo krátká, takže za jednohubku bych ji navzdory nízkému počtu herních mechanik neoznačil, nějakých 15 hodin jsem v ní určitě strávil. Někdy od poloviny hracího času mě ale lezecké části přestávaly bavit kvůli své repetitivnosti a Vincentovo chování mi pilo krev navzdory tomu, jak moc jsem se snažil mu dodat nějaký smysl a řád.

Chtěl jsem být smířlivější, protože s příchodem Rin (která v prapůvodní verzi hry chybí) dostala verze současná mnohé příběhové zákruty, bez kterých by trvala snad jen polovinu času. Stejně tak existence hned třinácti různých (a ve většině případů skutečně RŮZNÝCH) konců mi přijde až záslužná. Jenže když hra neodsýpá, je i tohle k ničemu.