Na Soul Hackers 2 jsem se těšila převážně díky soubojovému systému a byla jsem zvědavá, jaká hra bude po příběhové stránce a jak na mě bude působit svět. Od obojího jsem nečekala moc. A nebyla jsem o moc vedle.

Prvním velkým záporem, na kterém je hodně vidět nízký rozpočet na vývoj hry, jsou lokace, ve kterých se příběh Soul Hackers 2 odehrává. Jsou naprosto jednotvárné, vizuálně vcelku nezajímavé (až na poslední dvě lokace ve hře) a je neuvěřitelné, že i při tak malém počtu lokací se dokážou místa opakovat. A tak tu máme doky dvakrát, podzemí dvakrát a jakousi patrovou budovu dvakrát. Pak je tu ještě speciální lokace zvaná Soul Matrix, která je sice jiná od předešlých lokací, ale opět ji hráč uvidí celkem 15x, pokud se pustí i do NG+, jelikož poslední patro lze pořádně prozkoumat až v další hře. Snahou některé lokace obohatit je zřejmě přidání logických hádanek, kdy je nutné přijít na to, jak projít některými bránami, které se za hráčem zavřou a jiné se otevřou, nebo do kterého portálu vlézt, aby byl hráč teleportován na správné místo. Musím říct, že speciálně teleporty v Soul Matrix mi pily krev a průzkum jednoho patra se protáhl na trojnásobek. Byla jsem fakt ráda, že má hlavní postava k dispozici zbraň, kterou může od sebe odehnat přibíhající nepřátele, jinak bych v těch portálech byla do dnes. Těch ořezaných lokací je škoda, myslím, že vzhledem k zasazení hry by se dala vymyslet pěkná místa. Také je škoda, že obchody a vůbec ulice, ve kterých se ty obchody nacházejí, jsou udělány dost skromně a jsou malé, takže není moc co procházet. Obchodník je jen statickým obrázkem.

Dalším záporem hry je pro mě nezajímavý příběh, který je vlastně jen o tom, že se snažíme najít nějaké lidi, protože mají ve své moci věc, kterou chceme. Na konci přichází samozřejmě zvrat, který pro mě osobně nebyl příliš přesvědčivý a je konec. Co je naopak lepší, tak jsou postavy. Hlavní postavu Ringo jsem si rychle oblíbila a stejně tak její tak rozdílné společníky, kteří si k sobě postupem času našli cestu. Vztahy šlo utužovat v baru a volbami v rozhovorech se pak dala ovlivňovat náklonnost (Soul level) vedlejších postav. Soul level pak otvíral rozšíření příběhu těchto postav, což mě bavilo.

Největším kladem byl pro mě beze sporu soubojový systém, který používal schopnosti démonů k boji. Bylo nutné využívat slabin nepřátel a naopak se vyvarovat takových útoků, které by byly neefektivní, léčily by je nebo by je nepřátelé naopak odráželi zpět na mě. Na konci kola se po splněných podmínek (využití slabin) dal použít speciální útok zvaný Sabbath. Ten mi někdy dost pomohl k poražení nepřátel, kteří měli hodně resistencí, a tak jsem se snažila ho pomocí využívání slabin ke konci kola řádně posílit. Postupným levelováním těchto démonů a jejich fúzí se postavy postupně vylepšovaly. Vždy jsem se těšila, až z nasbíraných démonů vytvořím nějakého nového démona, který se naučí nějakou silnou schopnost a následně ji po čase předá dalšímu, a tak pořád dokola. Navíc démoni propůjčovali svým vyvolávačům i různé odolnosti, takže i s tím jsem si dost vyhrála.

Soul Hackers 2 je pro mě rozporuplná hra. Výše vypsaná negativa mě často štvala, ale stejně jsem u toho vždy nějakou dobu vydržela a bylo těžké přestat hrát, protože mix zábavného souboje, fúzování nových démonů a postupného vylepšení postav mě bavil až do konce a táhlo mě to dopředu.