Dlouho se mi nestalo, že bych se do hry nedokázala tak dlouho dostat, jak tomu bylo o osmého dílu Final Fantasy. Moc tomu nepomáhala hlavní postava Whatever Squall (vždy mi v hlavě vyskočila asociace s termínem squall line), který byl lhostejný, uzavřený až arogantní a z jeho odpovědí jsem zpočátku spíše protáčela oči. Squall si prošel naštěstí osobnostním vývojem a ukázalo se, proč je takový a dokázal své chování krásně reflektovat. Avšak to nic nemění na tom, že první dojem nebyl nijak dobrý. Obdobně na tom byl i zbytek postav, které Squalla doprovázely. Zatímco v jiných hrách se nemohu rozhodnout, koho bych chtěla mít v partě, protože mi všichni přijdou zajímaví, tak zde jsem měla problém někoho vybrat. Občas mi jejich dialogy a reakce na sebe nedávaly smysl a nedokázala jsem si nikoho moc oblíbit. Naštěstí pak docela dávalo mít z hlediska příběhu v partě Rinou, takže obsadila jedno volné místo a jako druhého společníka jsem zvolila Quistis. Když už jsem začala těmi postavy, tak o moc lépe na tom ani nebyly ty záporné postavy, kdy u Seifera to vypadalo, že bude hrát větší roli soudě dle úvodní scény hry, ale nakonec se vždy objevil jen jako předskokan před dalším bossem a to bylo vše, kdy bylo možné ho vidět. Stejně tak mi přišlo naprosto škoda, že velice nebyla představena ani Ultimecia. Snad jen, že je kdesi v budoucnosti, kde je zlá a ráda by byla zlá v minulosti i přítomnosti. Příběhové pozadí jí pak vcelku dodává fanouškovská teorie, která by se mi dost líbila, takové řecké drama, kdyby to ovšem byla pravda. Nicméně bez této teorie je pro mě záporná postava zcela nezajímavá.
A příběh je druhá věc, která mě zpočátku moc nevtáhla. Vlastně mě začal bavit a zajímat až tak po třetině hry a byť má některé slabší chvilky a působí trochu zvláštně poslepovaně, tak i přesto jsem byla jsem zvědavá, jak to celé bude pokračovat. Lehkému zmatení z příběhu moc nepomohly snové sekvence, ale zase na druhou stranu to bylo zajímavé oživení hry a také jsem se těšila na to, jak se to celé spojí dohromady. Celý příběhový závěr se mi líbil už hodně, zvlášť ta myšlenka, že konec hry je v podstatě jejím začátkem. Když už jsem u příběhu, tak musím zmínit naprosto skvělé a vtahující filmečky, které tomu celému dodávaly nový rozměr a měla jsem z toho pocit, že jsem součástí něčeho opravdu velkého. Zvlášť sekvence ve vesmíru byly udělány skvěle (i když mi zase tak moc nezapadaly do hry). Podobně jako v sedmém dílu, tak i zde jsem se mohla podívat na různá místa po celé mapě a třeba město Esthar bylo dech beroucí a skvěle to dokreslovalo sci-fi vyznění osmičky. Krásná změna po těch pouštích na druhém kontinentu.
Soubojový systém využíval tzv. junction systém, který se zdál zpočátku docela složitý, ale nakonec jsem si na něho zvykla a začala využívat výhody, které tento systém nabízel. Skvěle do něho byli zakomponováni summoni (GF), kteří jednak dokázali zlepšit postavě vlastnosti a jednak se sami zapojili do bojů. Co mi přišlo ovšem trochu škoda, tak je to, že systém byl spíše stavěný tak, aby hráč magii nepoužíval tak často, jak by možná rád používal. Často se mi stalo, že jsem raději zvolila útok nebo GF namísto použití magie, protože ta byla napojena (právě přes junction systém) na nějakou moji vlastnost či zdraví a já bych jejím použitím snížila tento bonus, který mi dává. Ovšem bavilo mě si vysávat magii z nepřátel a následně si ji napojit na moji sílu, obranu či životy a zlepšovat tak boje schopnost postav. Stejně tak mě bavilo si vylepšovat GF, aby mi později mohli propůjčit lepší vlastnosti či příkazy, takže jsem na ostrově kaktusů strávila část herní doby. Navíc musím říct ještě ke GF, že vstup Odina na scénu jsem si vždy užila, to se fakt povedlo.
Musím zmínit ještě zábavnou karetní hru Triple Triad, u které jsem zpočátku trávila více času než samotným hraním hry. Bavilo mě vyhrávat raritní karty a hrála jsem s každým, s kým jsem mohla. Samozřejmě idylka netrvala věčně, protože přišlo v platnost pravidlo typu same/plus a další, kdy se mi kolikrát stalo, že z jasné výhry se stala velmi rychle jasná prohra. Toto pravidlo mě tak otrávilo, že jsem se ani neobtěžovala mu porozumět a prostě jsem brala, že dokud neuvidím oznámení, že jsem vyhrála, tak nemám nic jisté. Vyhrát některé karty bylo občas fakt na dlouho, ale nakonec se mi je podařilo sesbírat všechny (s pomocí CC Group samozřejmě). Skvělá minihra.
Stejně jako v předchozím dílu, tak ani tady mě neomrzela hudba, která hrála při soubojích, a další mojí oblíbenou skladbou byla ta, která hrála ve škole. Kolikrát jsem jen stála na místě a poslouchala ty krásné tóny.
Kolikrát jsem byla z osmičky rozmrzelá, nebavila mě hned od počátku a bylo pro mě náročné pokračovat. Ale jsem ráda, že jsem vydržela a nakonec si k tomuto dílu našla cestu a posledních pár hodin dala skoro na jeden zátah. Nakonec mi i ty postavy přirostly k srdci.
A příběh je druhá věc, která mě zpočátku moc nevtáhla. Vlastně mě začal bavit a zajímat až tak po třetině hry a byť má některé slabší chvilky a působí trochu zvláštně poslepovaně, tak i přesto jsem byla jsem zvědavá, jak to celé bude pokračovat. Lehkému zmatení z příběhu moc nepomohly snové sekvence, ale zase na druhou stranu to bylo zajímavé oživení hry a také jsem se těšila na to, jak se to celé spojí dohromady. Celý příběhový závěr se mi líbil už hodně, zvlášť ta myšlenka, že konec hry je v podstatě jejím začátkem. Když už jsem u příběhu, tak musím zmínit naprosto skvělé a vtahující filmečky, které tomu celému dodávaly nový rozměr a měla jsem z toho pocit, že jsem součástí něčeho opravdu velkého. Zvlášť sekvence ve vesmíru byly udělány skvěle (i když mi zase tak moc nezapadaly do hry). Podobně jako v sedmém dílu, tak i zde jsem se mohla podívat na různá místa po celé mapě a třeba město Esthar bylo dech beroucí a skvěle to dokreslovalo sci-fi vyznění osmičky. Krásná změna po těch pouštích na druhém kontinentu.
Soubojový systém využíval tzv. junction systém, který se zdál zpočátku docela složitý, ale nakonec jsem si na něho zvykla a začala využívat výhody, které tento systém nabízel. Skvěle do něho byli zakomponováni summoni (GF), kteří jednak dokázali zlepšit postavě vlastnosti a jednak se sami zapojili do bojů. Co mi přišlo ovšem trochu škoda, tak je to, že systém byl spíše stavěný tak, aby hráč magii nepoužíval tak často, jak by možná rád používal. Často se mi stalo, že jsem raději zvolila útok nebo GF namísto použití magie, protože ta byla napojena (právě přes junction systém) na nějakou moji vlastnost či zdraví a já bych jejím použitím snížila tento bonus, který mi dává. Ovšem bavilo mě si vysávat magii z nepřátel a následně si ji napojit na moji sílu, obranu či životy a zlepšovat tak boje schopnost postav. Stejně tak mě bavilo si vylepšovat GF, aby mi později mohli propůjčit lepší vlastnosti či příkazy, takže jsem na ostrově kaktusů strávila část herní doby. Navíc musím říct ještě ke GF, že vstup Odina na scénu jsem si vždy užila, to se fakt povedlo.
Musím zmínit ještě zábavnou karetní hru Triple Triad, u které jsem zpočátku trávila více času než samotným hraním hry. Bavilo mě vyhrávat raritní karty a hrála jsem s každým, s kým jsem mohla. Samozřejmě idylka netrvala věčně, protože přišlo v platnost pravidlo typu same/plus a další, kdy se mi kolikrát stalo, že z jasné výhry se stala velmi rychle jasná prohra. Toto pravidlo mě tak otrávilo, že jsem se ani neobtěžovala mu porozumět a prostě jsem brala, že dokud neuvidím oznámení, že jsem vyhrála, tak nemám nic jisté. Vyhrát některé karty bylo občas fakt na dlouho, ale nakonec se mi je podařilo sesbírat všechny (s pomocí CC Group samozřejmě). Skvělá minihra.
Stejně jako v předchozím dílu, tak ani tady mě neomrzela hudba, která hrála při soubojích, a další mojí oblíbenou skladbou byla ta, která hrála ve škole. Kolikrát jsem jen stála na místě a poslouchala ty krásné tóny.
Kolikrát jsem byla z osmičky rozmrzelá, nebavila mě hned od počátku a bylo pro mě náročné pokračovat. Ale jsem ráda, že jsem vydržela a nakonec si k tomuto dílu našla cestu a posledních pár hodin dala skoro na jeden zátah. Nakonec mi i ty postavy přirostly k srdci.
