Assassin's Creed je pro mě jistý druh neřesti. Druhý díl spolu s Brotherhood považuji za srdcovku pro svoje zasazení do renesanční Itálie. A celkový nápad mixovat reálné události do fiktivního souboje asasínů s templáři je zkrátka zábavné sledovat. Připomíná to herní verzi knížek od Dana Browna. 

Hraní Valhally jsem však dlouho odkládal, protože Odyssey mě odradilo pro svou délku a tento díl měl být podle všeho ještě delší. A můžu potvrdit, že je opravdu rozsáhlejší. Dohrání celého příběhu mi zabralo okolo 90 hodin a to i s plněním částečně některých vedlejších aktivit.

Prvních několik hodin působí více než úžasně. Dokonce i působí svěže oproti předešlým dílům série a vzbudilo ve mě naději, že opravdu půjde o díl, který posune sérii zase dál. Začátek jsem strávil v nehostinném Norsku, kde každý krok znamená možnou smrt. Postava se brodí po kolena ve sněhu, těžko se dostává přes neprošlapaná cesty k cíli. A souboje s protivníky nejsou vůbec lehké. Je třeba se vyhýbat útokům nebo vykrývat je štítem, jinak nastane dost rychle smrt. Zběsilé mačkání tlačítek je k ničemu. Skoro to vypadalo, že se ze série stala nějaká survival hra. Bohužel tohle nadšení dlouho nevydrželo. Úvod se sice zdá obtížný, člověk si musí dávat pozor na staminu, která ubývá s každým útokem, ale s přibývajícím levely se postava stane docela přesílenou.

Příběhově má Valhalla taky slušně našlápnuto. Děj je zase tradičně vyprávěný ve více rovinách. Příběhová linie ze současnosti navazuje na DLC z AC: Odyssey. Hlavní hrdinové se snaží zabránit globální katastrofě a dostanou tajemnou zprávu s lokací v Nové Anglii, kde vykopou tělo vikingského bojovníka. Historická příběhová část se pak vypráví z pohledu Eivora, norského válečníka, který chce zkusit štěstí na lepší život v Anglii. Spolu s nevlastním bratrem Sigurdem založí kolonii v Anglii a postupně si získávají přízeň jednotlivých hrabství. Právě tenhle bratrský vztah bylo zábavné sledovat. I když obě postavy se zanjí již od dětstvi, jsou svým smýšlením odlišné a příběh staví na jejich vzájemných neshodách.

Kamenem úrazu byla pro mě samotná délka hry a její rozsáhlost. Každé hrabství má svou vlastní příběhovou linku a je opravdu nutné dokončit příběhy všech těchto krajů, aby se člověk dostal na samotný závěr hry. Tím trpí dost tempo vyrpávění. Dokončení každého kraje trvá někdy od 4-6 hodin a ne vždy se děj daného území trefil do mého vkusu. Kolikrát se mi stalo, že jsem se těšil, jak bude hlavní příběhová linka pokračovat a místo toho jsem musel projít příběh úplně jiných postav, který ne zcela souvisí s hlavní část příběhu. Zkrátka Eivor je dobrák a snaží se pomoct úplně všem. :-)

Vedlejší questy prošli změnou oproti předchozím dvěma dílům. Tentokrát došlo k jistému zjednodušení, ale dá se říct k dobrému. Jedná se o menší, kratší příběhy, které lze dokončit během pár minut a nenutí hráče překračovat celou mapu z jednoho konce na druhý. Pří hraní Odyssey se mi často stávalo, že jsem při plnění jednoho úkolu narazil na další a další a zamotal se do několika příběhových linek. :D Questy mívají většinou vtipnou příhodu nebo jsou i parodií na popkulturní dění či skrývají easter eggy na filmy nebo hry. Ale najdou se i takové, které mají vážnější tón. Třeba potkáte smrtelně raněného válečníka a je jen na vás o čem se s ním budete bavit než zemře.

Vrací se i lovení členů Řádu Prastarých. (The Order of the Ancients) Tahle činnost mě bavila nejvíce i po dohrání samotného příběhu hry. Někteří z řádu jsou odhaleni prostřednictvím hlavní dějové linky, ale většinu z nich musí hráč nalézt pomocí dostupných nápověd, které více nutí v prozkoumávání prostřední. Hra třeba nabádá, ať se vydáte na statek východně od města XY a na statku najdete vzkaz, který poodhalí lokaci člena. Nebo nápověda tkví v tom, že máte porazit ve městě XY hráče kostkové hry Orlog.