Ještě nikdy se mi u hry nevnucovalo tak vtíravě, jako by mi někdo močil do ksichtu a vydával to za zlatý déšť.

Zásadní problém: tahle hra měla autory vyvést z jejich jednostranného zaměření: chtěla předvést svět v jeho živoucnosti, která se stává intenzivnější vstříc jeho nevyhnutelnému konci. Nezvládli to, a tak zkusili nabudit dojem, že ten život je jakoby vetkán do jeho absence, v tom statickém prostředí lidské pospolitosti, do něhož je pohřben a z něhož vychází prostřednictvím promluvy. Je to pouhé fiasko. Tvrdím, že dosáhli opaku: života je tu ještě mnohem méně, zato jeho nabalzámovaná náhražka a mrtvolný jas umělého slunce blýští jak nikdy předtím. Zase to samé, co předvedli minule, jen ještě přepálenější, tentokrát už působí jako bezradnost.

Ostatní je z nouze ctnost, kterou se snaží prodat fotorealismus. Takže ano, procházka je to tuze krásná, bezbolestná a zasněná. Jako každé šálení.

Z původních slibů mnoho nezbylo. Hrubý náčrt dynamického světa, jímž se hodinu před jeho koncem pohybujeme a ovlivňujeme osudy těch, již v něm mají strávit své poslední okamžiky, byl potichu opuštěn. Proklamované zaměření se na interakci, které mělo zajistit, že si budeme připadat jako součást usedlosti, kde se komorní apokalypsa odehraje, zpětně vyznívá jako zle míněný vtip.

Moje dlouhodobé podezření, že Chinese Room jsou zruční šejdíři a penězokazci, se tu víceméně potvrdilo. Everybody's Gone to the Rapture je pro mě dokladem, že jejich sen o Gesamtkunstwerk ztroskotal. Nepomůžou tomu ani artistní dovednosti, v jejichž čele stanula velebená Jessica Curry. Absence modelů postav vydávaná za spiritualitu, pokus o tklivé lidské příběhy a do toho se rozezvučí orchestr… Bylo to hezké, ale třikrát je víc než dost. A zjevně to nedošlo jenom mně.