Pekelné brány se znovu otevřely a s nimi i nekonečný zástup monster čekající na odbavení. Kluci v Blizzardu se rozhodli příliš neriskovat a držet se osvědčeného konceptu a přivedli spíš jen částečné změny, přičemž inspirace Lost Arkem je víc než zřejmá.
Asi tou největší, ale také nejkontroverznější novinkou je zvyšování úrovně příšer spolu s hráčem. V mnohem větší míře tak záleží na dobré výbavě a vhodně zvolených skillech. Hratelnost díky tomu neutíká do příliš lehké obtížnosti, kdy nebylo ve třetím díle nic nezvyklého pokořit bose na čtyři rány a člověk musel během jedné kampaně zvyšovat obtížnost hned několikrát, pokud nechtěl u hraní doslova usínat. Pocit z hodně namakané postavy je pryč, ale zdá se to být problém jen zhruba do 50. úrovně. Pak díky všelijakým dalším bonusům a výbavě posbírané v průběhu hry i tak naroste síla postavy a člověk se začne dobrovolně poohlížet po odemčení těžší obtížnosti přinášející nové výzvy a herní mechaniky.
Hlavní příběh mi přišel poněkud rozvleklý a rozparcelovaný na hodně drobnějších nepodstatných úkolů. Opět zjevná inspirace Lost Arkem. Naštestí nepříliš záživné dialogy nejsou nijak zbytečně dlouhé a omezí se jen na pár vět s tím, že občas překvapí i nějaký ten hodně pěkný filmeček. Jsem ten z podivínů, co se snaží příběh v sérii i celkem sledovat a neodklikávat, ale přijde mi v něm hodně trhlin a nesrovnalostí. Možná je lepší se v nich raději příliš nerýpat.
Po dokončení kampaně a rozdělení hlavních skillpointů stromu dovedností znovu přichází systém paragon levelů vyšperkovaný tentokrát do velmi zajímavé formy nabízející kombinování dalších charakteristik postavy pomocí bodů a glyphů, které se navíc vzájemně ovlivňují a dalším způsobem levelují. Tradiční strom dovedností známý ze všech předchozích dílů tak dostává na frak a zní to neuvěřitelně, ale přijde mi nyní nudnější než paragony. Otevírá se tak zajímavý endgame, který stojí na dobrých základech třetího dílu s obdobnou variací na nekončící procházení dungeonů s drobnými obměnani a vyššími obtížnostmi. Navíc přináší world bosse, eventy objevující se ve světě, pravidelně se obnovující questy, helltides, případně PVP, který bude sloužit zřejmě k finálním aktivitám namaxovaných postav.
Příklon k online prvkům je zde velký. Kdo chce, může se přidat do party nebo klanu, ať už s kamarády nebo náhodnými kolemjdoucími. Výhody nejsou zanedbatelné, na druhou stranu nejde o nic povinného.
Skvěle se to hýbe a ještě líp se na to kouká. Temná atmosféra, bahno, louže, smrduté kobky, potemnělé sklepy a doupata, zapadlá obydlí a obecně střídmější méně křiklavé barvy. Tak, jak má Diablo prostě vypadat. A hlavně je zpět ta chuť pokračovat dál a dál za vyššími levely, lepšími odměnami a především za tím úžasným pocitem, kdy mi konečně nečekaně vypadne z potvory zářící legendární nebo unikátní předmět přesně pro mě.
Čtvrtá návšteva pekla je tak hned od spuštění tentokrát ve skvělé formě a přitom první sezóna je již za dveřmi. Nuda tedy zdá se opravdu nehrozí.
Asi tou největší, ale také nejkontroverznější novinkou je zvyšování úrovně příšer spolu s hráčem. V mnohem větší míře tak záleží na dobré výbavě a vhodně zvolených skillech. Hratelnost díky tomu neutíká do příliš lehké obtížnosti, kdy nebylo ve třetím díle nic nezvyklého pokořit bose na čtyři rány a člověk musel během jedné kampaně zvyšovat obtížnost hned několikrát, pokud nechtěl u hraní doslova usínat. Pocit z hodně namakané postavy je pryč, ale zdá se to být problém jen zhruba do 50. úrovně. Pak díky všelijakým dalším bonusům a výbavě posbírané v průběhu hry i tak naroste síla postavy a člověk se začne dobrovolně poohlížet po odemčení těžší obtížnosti přinášející nové výzvy a herní mechaniky.
Hlavní příběh mi přišel poněkud rozvleklý a rozparcelovaný na hodně drobnějších nepodstatných úkolů. Opět zjevná inspirace Lost Arkem. Naštestí nepříliš záživné dialogy nejsou nijak zbytečně dlouhé a omezí se jen na pár vět s tím, že občas překvapí i nějaký ten hodně pěkný filmeček. Jsem ten z podivínů, co se snaží příběh v sérii i celkem sledovat a neodklikávat, ale přijde mi v něm hodně trhlin a nesrovnalostí. Možná je lepší se v nich raději příliš nerýpat.
Po dokončení kampaně a rozdělení hlavních skillpointů stromu dovedností znovu přichází systém paragon levelů vyšperkovaný tentokrát do velmi zajímavé formy nabízející kombinování dalších charakteristik postavy pomocí bodů a glyphů, které se navíc vzájemně ovlivňují a dalším způsobem levelují. Tradiční strom dovedností známý ze všech předchozích dílů tak dostává na frak a zní to neuvěřitelně, ale přijde mi nyní nudnější než paragony. Otevírá se tak zajímavý endgame, který stojí na dobrých základech třetího dílu s obdobnou variací na nekončící procházení dungeonů s drobnými obměnani a vyššími obtížnostmi. Navíc přináší world bosse, eventy objevující se ve světě, pravidelně se obnovující questy, helltides, případně PVP, který bude sloužit zřejmě k finálním aktivitám namaxovaných postav.
Příklon k online prvkům je zde velký. Kdo chce, může se přidat do party nebo klanu, ať už s kamarády nebo náhodnými kolemjdoucími. Výhody nejsou zanedbatelné, na druhou stranu nejde o nic povinného.
Skvěle se to hýbe a ještě líp se na to kouká. Temná atmosféra, bahno, louže, smrduté kobky, potemnělé sklepy a doupata, zapadlá obydlí a obecně střídmější méně křiklavé barvy. Tak, jak má Diablo prostě vypadat. A hlavně je zpět ta chuť pokračovat dál a dál za vyššími levely, lepšími odměnami a především za tím úžasným pocitem, kdy mi konečně nečekaně vypadne z potvory zářící legendární nebo unikátní předmět přesně pro mě.
Čtvrtá návšteva pekla je tak hned od spuštění tentokrát ve skvělé formě a přitom první sezóna je již za dveřmi. Nuda tedy zdá se opravdu nehrozí.
Pro: svižná poctivá hack and slash mlátička, bohatý úvodní endgame, temná atmosféra, crossplay, online prvky
Proti: kontroverzní systém levelování, nezáživný příběh ale koho to vlastně zajímá