Drobný spoilery v textu, ty výraznější jsou schovaný
Ocarina of Time, legenda z roku 1998 - mnohdy zmiňovaná jako jedna z nej her všech dob.
Má cenu si ji i v roce 2023 zahrát a dohrát? Jo.
Je nadčasová? Zestárla? Jo. Jo.
Nemůžu říct, že jsem se po celou dobu bez výhrad bavil. Začátek byl přitom velmi slibnej - úvodní 'Inside the Deku Tree' dungeon je příkladná startovní 'kobka' s výtečnou atmosférou (creepy ambientní podklad je za 10/10) a docela jsem koukal, jak mě 25 let stará hra vtáhla.
Pak nicméně nastala trochu horší fáze - hra vás vykopne do centrální lokace Hyrule Field, který v roce 1998 sbíralo superlativy, ale dneska už působí hodně prázdně. Metropole Hyrule Town naopak zaujme i dneska - ale po chvíli nastal zásek, kdy jsem zkrátka moc netušil, co dělat dál. Asi dostat se do hradu? Zkouším se proplížit kolem stráží, ale neúspěšně - asi se sem teda mám vrátit pozdějc... OK, po pár desítek minut zmatenýho pobíhání nakukuju do návodu... Aha, takže zpátky ke strážím - proplížit se kolem nich DÁ v jednom místě, nicméně vůbec to nepůsobí realisticky, protože vás stejně mají v zornym bodě... Proniknu do hradu, ale tady už se přes stráže ani na x pokusů neprokoušu... Asi teda TEĎ mám jít udělat něco jinýho a spustil se nějakej skrytej event jinde? Ne, v návodu se dočítám řešení - přijít do hradu ve dne, nikoli v noci, tehdy stráže v daný lokaci nehlídaj. UF! I love old games (not).
Po těhle úvodních eskapádách se věci celkově daly do pohybu a stupidních záseků ubylo, ale celkem dobře to ilustruje, že Ocarina je i v moderním 3D remasteru bezesporu hra, která hráče v roce 2023 dokáže někdy zbytečně frustrovat, až si třeba říká, jestli přece jen radši nesáhnout po nějakym méně zaprášenym artefaktu.
Ale i když mě Ocarina bavila střídavě víc a míň - po jejím dohrání se mě zhostila velmi příjemná 'aftertaste' : že to přes určitý neduhy musela bejt v roce 1998 opravdu slušná pecka. Většinu 'core' věcí totiž OoT dělala sakra dobře.
Dungeony - správně oldschoolový. Každej má unikátní estetiku a vibe, mechanismy, bosse. Po úvodním 'Deku Tree' přijdou dva trochu slabší, ale druhá půlka hry je co se dungeonů týče hodně kvalitní, moje oblíbená pasáž začíná na dně studni, kde objevíte zprvu nenápadnej, ale pro další postup ve hře zásadní artefakt Lens of Truth, kterej vám umožňuje odhalit vše neviditelné - tohle byl jeden z bodů, kde jsem musel konstatovat 'na rok 1998 jakože fakt dobrý' - hraní s tímhle udělátkem je zábavný i dneska.
Zmíněnej artefakt je jedním z těch, který postupně nalézáte, učíte se používat v konkrétním dungeonu a pak vám umožní objevovat nový věci/trasy v již dostupnejch lokacích - prak, luk, hookshot, atd. Tj. naprostá zeldí klasika v principu odstartovaná, pokud správně tuším, už v úplně prvním díle z roku 1986 (nejmodernější pojetí týhle klasický zeldoviny - kterou přetla až moderní dvojice Breath of the Wild/Tears of the Kingdom - je Skyward Sword, kterou rovněž můžu ve verzi pro Switch doporučit).
No a Ocarina byla první zeldí hrou, která tuhle formuli převedla to tehdy revolučního 3D - a převážně to dělá znamenitě. Možnost free kamery včetně střílení z praku/luku - super. Autozoom nepřátel - super. Remake pro 3DS dobře upravuje ovládání, což vede i k tomu, že dříve proklínanej vodní chrám je najednou sice trochu frustrujícím, ale povedeným dungeonem - totiž pro použití Heavy Boots, který vám umožněj chodit po dně bylo nutný pokaždý otevřít inventář, což musel bejt děs; ale v 3DS layoutu stačí jedinej klik.
Někde v třetině hry dojde k zásadnímu zvratu, kdy už dospělej Link získá kouzelnou Ocarinu a ta mu umožní vracet se zpět do dětských let z první třetiny hry. Okarína je super předmět, na kterou se reálně učíte krátký melodie (pro amuzikální jedince vždy k dispozici pořadí tlačítek :-) ) a můžete cestovat v čase a postupně i přesouvat se mezi lokacema. Jako člověk co má k hudbě blízko jsem si tenhle herní prvek ohromně oblíbil - postupně jsem se pár základních melodií naučil a hrál po paměti, bezva pocit :-)
A Ocarina je pro herní výplň logicky zásadním momentem - nejenže postupně jako v každym správnym RPG-čku/akční adventuře objevujete danou zemi (Hyrule), ale tady jí navíc objevujete ve dvou podobách. A co změníte v první mívá důsledky v tý druhý!
Příběhově je to z dnešního pohledu samozřejmě klišé na klišé - záporák je esencí všech klasickejch záporáků, to samý vy jako hrdina a víceméně i "dáma v nesnázích" Zelda. Ale prvek okaríny to přece jen posouvá herně i příběhově o stupeň výš a to je moc fajn - opět platí, že dneska už cestování v čase nikoho nevytrhne, ale tehdy to musela bejt v tomhle podání pecka.
Největší negativum hry je podle mě celkově naznačená tendence dostávat se do situací, kdy prostě přesně nevíte co dělat a nemáte chuť neustále projíždět kontinent a zkoušet různý varianty, ještě když máte k dispozici každou lokaci ve dvou verzích - v minulosti a budoucnosti. 3DS verze naštěstí obsahuje Hint systém, kterej určitě s pár zásekama pomůže, nicméně nachází se pouze ve vaší domácí lokaci a člověku se ne vždy chce marnit čas cestou domů, takže nakouknout občas do návodu podle mě určitě není ostuda. Ale jedna dobrá zpráva - pokud se nepletu, narozdíl od mnoha starších her v Ocarině nemůžete nic zásadního prošvihnout, resp. vždycky se můžete vrátit udělat něco, co jste nestihli/na co jste hned nepřišli.
Pro jeden konkrétní typ záseku nicméně omluvu nenacházim - používání 'Song of Time', který v některých lokacích/dungeonech např. vyčaruje/přesune kus speciálního šutru "v čase" (asi?) a umožní vám postup - oproti ostatním itemům a písním mi tohle přišlo jako totální gimmick navíc, v němž ani zpětně nespatřuju žádnou logiku.
A zapomněl jsem zmínit bossáky - někteří neurazí, ale pár jich rozhodně vyčnívá, vyzdvihnul bych hlavně skvělýho Bongo Bongo (Shadow Temple), povedli se i Shadow Ganon (Forest Temple), Shadow Link a Morpha (oba Water Temple; Morpha je často kritizovanej boss, ale tady se neshodnu, pro mě to naopak byl jeden z nejvíc creepy zážitků ve hře) a měňavkovitá Barinade (Jabu Jabu). Finální souboj za mě tak napůl - ke konci epickej, ale první půlka trochu nezvládnutá (dobrou čtvrthodinu jsem padal do propasti, žral na zemi obnovující se srdíčka a lezl zpátky).
Ocarina může moderního hráče zvyklýho na rychlej postup ve hře a nemarnění času v nejednom případě frustrovat, ale hlavně pro herní archeology oprašující starý klenoty bych tuhle zkušenost určitě doporučil, a to hlavně v 3DS verzi (byť jsou určitý stížnosti, že nová grafika v něčem kazí původní temnou atmosféru - třeba dungeon 'Inside Jabu Jabu's Belly' - ale ta původní verze dostupná třeba v placený Online knihovně Nintenda Switch je určitě víc hardcore, hlavně co se týče ovládání).
PS: uvidíme, jestli se to ještě změní, ale hrál jsem Ocarinu těsně před Tears of the Kingdom - a v poměru zábava/strávenej čas u mě v tuhle chvíli hlavně kvůli míře recyklace v ToTK vede... Ocarina :-/
Ocarina of Time, legenda z roku 1998 - mnohdy zmiňovaná jako jedna z nej her všech dob.
Má cenu si ji i v roce 2023 zahrát a dohrát? Jo.
Je nadčasová? Zestárla? Jo. Jo.
Nemůžu říct, že jsem se po celou dobu bez výhrad bavil. Začátek byl přitom velmi slibnej - úvodní 'Inside the Deku Tree' dungeon je příkladná startovní 'kobka' s výtečnou atmosférou (creepy ambientní podklad je za 10/10) a docela jsem koukal, jak mě 25 let stará hra vtáhla.
Pak nicméně nastala trochu horší fáze - hra vás vykopne do centrální lokace Hyrule Field, který v roce 1998 sbíralo superlativy, ale dneska už působí hodně prázdně. Metropole Hyrule Town naopak zaujme i dneska - ale po chvíli nastal zásek, kdy jsem zkrátka moc netušil, co dělat dál. Asi dostat se do hradu? Zkouším se proplížit kolem stráží, ale neúspěšně - asi se sem teda mám vrátit pozdějc... OK, po pár desítek minut zmatenýho pobíhání nakukuju do návodu... Aha, takže zpátky ke strážím - proplížit se kolem nich DÁ v jednom místě, nicméně vůbec to nepůsobí realisticky, protože vás stejně mají v zornym bodě... Proniknu do hradu, ale tady už se přes stráže ani na x pokusů neprokoušu... Asi teda TEĎ mám jít udělat něco jinýho a spustil se nějakej skrytej event jinde? Ne, v návodu se dočítám řešení - přijít do hradu ve dne, nikoli v noci, tehdy stráže v daný lokaci nehlídaj. UF! I love old games (not).
Po těhle úvodních eskapádách se věci celkově daly do pohybu a stupidních záseků ubylo, ale celkem dobře to ilustruje, že Ocarina je i v moderním 3D remasteru bezesporu hra, která hráče v roce 2023 dokáže někdy zbytečně frustrovat, až si třeba říká, jestli přece jen radši nesáhnout po nějakym méně zaprášenym artefaktu.
Ale i když mě Ocarina bavila střídavě víc a míň - po jejím dohrání se mě zhostila velmi příjemná 'aftertaste' : že to přes určitý neduhy musela bejt v roce 1998 opravdu slušná pecka. Většinu 'core' věcí totiž OoT dělala sakra dobře.
Dungeony - správně oldschoolový. Každej má unikátní estetiku a vibe, mechanismy, bosse. Po úvodním 'Deku Tree' přijdou dva trochu slabší, ale druhá půlka hry je co se dungeonů týče hodně kvalitní, moje oblíbená pasáž začíná na dně studni, kde objevíte zprvu nenápadnej, ale pro další postup ve hře zásadní artefakt Lens of Truth, kterej vám umožňuje odhalit vše neviditelné - tohle byl jeden z bodů, kde jsem musel konstatovat 'na rok 1998 jakože fakt dobrý' - hraní s tímhle udělátkem je zábavný i dneska.
Zmíněnej artefakt je jedním z těch, který postupně nalézáte, učíte se používat v konkrétním dungeonu a pak vám umožní objevovat nový věci/trasy v již dostupnejch lokacích - prak, luk, hookshot, atd. Tj. naprostá zeldí klasika v principu odstartovaná, pokud správně tuším, už v úplně prvním díle z roku 1986 (nejmodernější pojetí týhle klasický zeldoviny - kterou přetla až moderní dvojice Breath of the Wild/Tears of the Kingdom - je Skyward Sword, kterou rovněž můžu ve verzi pro Switch doporučit).
No a Ocarina byla první zeldí hrou, která tuhle formuli převedla to tehdy revolučního 3D - a převážně to dělá znamenitě. Možnost free kamery včetně střílení z praku/luku - super. Autozoom nepřátel - super. Remake pro 3DS dobře upravuje ovládání, což vede i k tomu, že dříve proklínanej vodní chrám je najednou sice trochu frustrujícím, ale povedeným dungeonem - totiž pro použití Heavy Boots, který vám umožněj chodit po dně bylo nutný pokaždý otevřít inventář, což musel bejt děs; ale v 3DS layoutu stačí jedinej klik.
Někde v třetině hry dojde k zásadnímu zvratu, kdy už dospělej Link získá kouzelnou Ocarinu a ta mu umožní vracet se zpět do dětských let z první třetiny hry. Okarína je super předmět, na kterou se reálně učíte krátký melodie (pro amuzikální jedince vždy k dispozici pořadí tlačítek :-) ) a můžete cestovat v čase a postupně i přesouvat se mezi lokacema. Jako člověk co má k hudbě blízko jsem si tenhle herní prvek ohromně oblíbil - postupně jsem se pár základních melodií naučil a hrál po paměti, bezva pocit :-)
A Ocarina je pro herní výplň logicky zásadním momentem - nejenže postupně jako v každym správnym RPG-čku/akční adventuře objevujete danou zemi (Hyrule), ale tady jí navíc objevujete ve dvou podobách. A co změníte v první mívá důsledky v tý druhý!
Příběhově je to z dnešního pohledu samozřejmě klišé na klišé - záporák je esencí všech klasickejch záporáků, to samý vy jako hrdina a víceméně i "dáma v nesnázích" Zelda. Ale prvek okaríny to přece jen posouvá herně i příběhově o stupeň výš a to je moc fajn - opět platí, že dneska už cestování v čase nikoho nevytrhne, ale tehdy to musela bejt v tomhle podání pecka.
Největší negativum hry je podle mě celkově naznačená tendence dostávat se do situací, kdy prostě přesně nevíte co dělat a nemáte chuť neustále projíždět kontinent a zkoušet různý varianty, ještě když máte k dispozici každou lokaci ve dvou verzích - v minulosti a budoucnosti. 3DS verze naštěstí obsahuje Hint systém, kterej určitě s pár zásekama pomůže, nicméně nachází se pouze ve vaší domácí lokaci a člověku se ne vždy chce marnit čas cestou domů, takže nakouknout občas do návodu podle mě určitě není ostuda. Ale jedna dobrá zpráva - pokud se nepletu, narozdíl od mnoha starších her v Ocarině nemůžete nic zásadního prošvihnout, resp. vždycky se můžete vrátit udělat něco, co jste nestihli/na co jste hned nepřišli.
Pro jeden konkrétní typ záseku nicméně omluvu nenacházim - používání 'Song of Time', který v některých lokacích/dungeonech např. vyčaruje/přesune kus speciálního šutru "v čase" (asi?) a umožní vám postup - oproti ostatním itemům a písním mi tohle přišlo jako totální gimmick navíc, v němž ani zpětně nespatřuju žádnou logiku.
A zapomněl jsem zmínit bossáky - někteří neurazí, ale pár jich rozhodně vyčnívá, vyzdvihnul bych hlavně skvělýho Bongo Bongo (Shadow Temple), povedli se i Shadow Ganon (Forest Temple), Shadow Link a Morpha (oba Water Temple; Morpha je často kritizovanej boss, ale tady se neshodnu, pro mě to naopak byl jeden z nejvíc creepy zážitků ve hře) a měňavkovitá Barinade (Jabu Jabu). Finální souboj za mě tak napůl - ke konci epickej, ale první půlka trochu nezvládnutá (dobrou čtvrthodinu jsem padal do propasti, žral na zemi obnovující se srdíčka a lezl zpátky).
Ocarina může moderního hráče zvyklýho na rychlej postup ve hře a nemarnění času v nejednom případě frustrovat, ale hlavně pro herní archeology oprašující starý klenoty bych tuhle zkušenost určitě doporučil, a to hlavně v 3DS verzi (byť jsou určitý stížnosti, že nová grafika v něčem kazí původní temnou atmosféru - třeba dungeon 'Inside Jabu Jabu's Belly' - ale ta původní verze dostupná třeba v placený Online knihovně Nintenda Switch je určitě víc hardcore, hlavně co se týče ovládání).
PS: uvidíme, jestli se to ještě změní, ale hrál jsem Ocarinu těsně před Tears of the Kingdom - a v poměru zábava/strávenej čas u mě v tuhle chvíli hlavně kvůli míře recyklace v ToTK vede... Ocarina :-/
Crash Bandicoot 4: It's About Time
Pro: dungeony, okarína, bossáci, slušně hratelný i po 25-letech, mnoho nadčasovejch herních prvků
Proti: některý zastaralý herní prvky, mnohdy nejasný co dělat dál, příběh z dnešního pohledu už plnej klišé