Jak bych to jenom…. Je třetí novodobá Lara temnější? Nepřátelé jsou drsnější? Příběh je překvapivější? Ne.
Dlouho jsem novodobou trilogii poměrně slušně ignoroval, abych poté, co jsem zkusil její první díl z roku 2013, byl nadšený z toho, jak se reboot značky výtečně vydařil. Druhý díl přidal více skoro všeho, hlavně u hádanek a velikosti prostředí, díky čemuž byl viditelný posun, přičemž zábava zůstala zachována. A co třetí díl?
Co na třetím novodobém dílu musím vyzdvihnout je zvuková stránka hry. Úmyslně píši zvuková, ne hudební, jelikož jedna z věcí, které u her až na výjimky dělám, je vypnutí hudby. Opravdu nemám potřebu uprostřed temné kobky slyšet hudbu, byť sebelepší. Nepatří tam. Do temné kobky patří kapání vody z krápníků. Valící se kamínky od nohou. Temné hučení větru ve skulinách. A přesně tohle Shadow of the Tomb Raider umí absolutně fantasticky. Po mém překvapení, jak hra skvěle zní, jsem si zjistil, že má nativní podporu prostorového zvuku Dolby Atmos. A byla to právě tato hra, díky které jsem si koupil Dolby Atmos sluchátka a zaplatil si licenci do Windows. A nemohl jsem udělat lépe. Jestli mi předtím přišla zvuková stránka fantastická, stala se po přepnutí do Dolby Atmos doslova famózní. Zvuk vystřelil ještě o třídu výše a já mohu před autory pouze smeknout pomyslný klobouk, protože tohle je pravděpodobně jedna z nejlépe ozvučených her, které si můžete zahrát. Zvuky různých mechanických strojů uprostřed rozsáhlých podzemních prostor, tlumené zvuky pod vodou, odrazy všech zvuků v okolním prostředí, kvílení větrů v podzemních tunelech. Pokud bych měl hodnotit pouze tuto část hry, bylo by to jasných 100 procent.
Pochválit musím také vizuální stránku - hra vypadá fantasticky. Občas jsem pouze stál a kochal se pohledem, jelikož jak džungle, tak podzemní prostory jsou zpracovány výborně. Důraz na ostrost textur, plné a rozmanité prostředí, ale také na hru světla a stínů, která se ještě umocní po zapnutí Ray tracingu, je jedním slovem úchvatná. Hra svým vizuálem zdatně sekunduje dokonalé zvukové stránce, po technické stránce jí tedy není příliš co vytknout, naopak, pouze pochválit.
Kde je to s chválením již horší je samotný gameplay, příběh, ale také všechny ty serepetičky, které Lara cestou sbírá. Hraní hry je velmi podobné předchozím dvěma dílům, bohužel zhruba ve třetině se hráč dostane do lokace Hidden City, která zcela zničí slušné tempo hry a hráči dá naoko obrovskou volnost, aby ho ale ve stejný okamžik svázala asi tak miliardou věcí, které jdou sebrat, objevit, získat, zničit… Obyvatelé Paititi, kteří v daném místě žijí, vůbec nemají tucha, že okolo nich je obrovské množství neobjevených hrobek, tajných vodopádů, cenných artefaktů a nemilosrdných nepřátel - to vše člověk objeví, sotva vyleze za hranice města, občas se stačí potopit do studny přímo ve městě. Ale po staletí je to neobjevené a tajné. Dokud nepřijde Lara. A pokud někdo o těchto místech ví a a vydá se tam, tak tam taky umře. Kromě Lary. Tahle naivita příběhu, jak mladá holčina přijde mezi neschopné indiány, kteří sedí ve svém městě a nevytáhnou paty za poslední barák, aby ona mohla a všechno objevila, bylo jí děkováno a mohla být oslavována, je po delším hraní únavná. Lara se navíc ve hře profiluje jako poměrně sobecká a labilní žena, která oproti prvnímu dílu novodobé trilogie postrádá mé sympatie. Ano, některé momenty jsou fajn, ale Jonah, její parťák, musí být neuvěřitelně chápavý a empatický člověk, aby s Larou vydržel a za ty její výlevy jí neposlal kamsi. Ve výsledku mi byla více sympatická tahle vedlejší postava, jak samotná Lara.
Kromě této naivity se právě v Hidden City objeví šílené množství předmětů na sebrání. A za vše má Lara zkušenosti. Sebere klacek? 15 XP. Sestřelí šípem papouška ze stromu? 20 XP. Rozbije truhlu s bordelem? 20 XP. Přečte si na zdi starou zprávu? 15 XP. A takhle je to pořád. Od začátku hry, do konce. Za všechno, i za sebevětší blbost, je hráč odměňován zkušenostmi. A protože zkušenosti chce, tak sbírá fakticky každou kravinu. No, kravinu. Jsou to vlastně důležité věci. Pokud chcete totiž zvýšit poškození například pistole, potřebujete k tomu dvě vzácné jaguáří kůže, tři klacíky a dvě kapky oleje. Tím vyrobíte speciálně vrtanou hlaveň a pistol má automaticky +20 procent poškození. A takhle je to ve hře se vším. Hráč sbírá neuvěřitelné množství nesmyslů, aby si za ně poté upgradoval zbraně. Případně si dle plánů vyráběl nové outfity, které tu přidají zkušenosti za zabíjení nepřátel, jindy učiní Laru více nenápadnou. O kolik a proč, to se hráč už nedozví. Celé tohle snažení a sbírání věcí je tak pouze výplní hry, které uměle prodlužuje herní dobu. Hrobky jsou zábavné, to ano. Ale ty tanečky okolo všeho, neustálé otrhávání keřů, sbírání klacíků a otevírání beden se součástkami, už ne. Navíc, tím jak se hráč snaží vše sebrat, aby si mohl upgradovat své věci, velmi často odbočuje od příběhu, který se tak stává roztříštěný a méně zábavný. Byť příběh není žádný zázrak, pár světlých momentů má. Jeho neustálé odkládání, protože hráč potřebuje ještě 4 vzácné peříčka, aby si mohl vylepšit zásobník do útočné pušky, příběhu a tempu hry ale nepomáhají. Naopak.
Strom dovedností Lary je na druhou stranu zábavný a i když hráč časem získá všechny schopnosti, minimálně ze začátku hry svým výběrem lehce ovlivňuje styl hraní. Lara na ovládání reaguje výborně. Skvěle je vyřešené jak na klávesnici, tak na gamepadu. Přestřelky jsou zábavné, prostorové hádanky taktéž, byť mozek si u nich neuvaříte. Ale to byl zjevně záměr autorů. Hra tak díky tomu slušně odsýpá, tedy dokud se před vámi neotevře Hidden City, kde se namazaný stroj jednoduše zadrhne. S tím ostře kontrastuje konec, který je opět přepálený, plný výbuchů, mezi kterými Lara proplouvá s brutalitou Johna Ramba, odolností Terminátora a vynalézavostí MacGyvera.
Pokud bych to měl nějak shrnout, tak si takhle. Shadow of the Tomb Raider je famózně ozvučená hra, která navíc fantasticky vypadá. Hrobky k prozkoumání jsou zábavné, postupně odemykané schopnosti Lary taktéž, stejně tak přestřelky s nepřáteli. Příběh je naproti tomu slabší, lokace, byť nádherné, se od sebe celou hru příliš neliší. Kde hra naopak pokulhává je přepálený důraz na collectibles, stejně tak nesmyslné upgrady zbraní právě z veškerého odpadu, který Lara cestou sbírá. Hra díky tomu často ztrácí své tempo, které je především na začátku skvěle nastavené.
Pokud se vám líbily předchozí dva novodobé díly, směle se můžete pustit i do toho třetího. Je větší (občas na škodu), skvěle vypadá a zvučí, a pořád je to ta Lara, kterou máme rádi. Příště to chce ale už změnu, protože u Shadow of the Tomb Raider platí více než jinde, že do třetice všeho dobrého i zlého. Hra je to určitě nadprůměrná, ale už stačí. Příště jinak, prosím.
Dlouho jsem novodobou trilogii poměrně slušně ignoroval, abych poté, co jsem zkusil její první díl z roku 2013, byl nadšený z toho, jak se reboot značky výtečně vydařil. Druhý díl přidal více skoro všeho, hlavně u hádanek a velikosti prostředí, díky čemuž byl viditelný posun, přičemž zábava zůstala zachována. A co třetí díl?
Co na třetím novodobém dílu musím vyzdvihnout je zvuková stránka hry. Úmyslně píši zvuková, ne hudební, jelikož jedna z věcí, které u her až na výjimky dělám, je vypnutí hudby. Opravdu nemám potřebu uprostřed temné kobky slyšet hudbu, byť sebelepší. Nepatří tam. Do temné kobky patří kapání vody z krápníků. Valící se kamínky od nohou. Temné hučení větru ve skulinách. A přesně tohle Shadow of the Tomb Raider umí absolutně fantasticky. Po mém překvapení, jak hra skvěle zní, jsem si zjistil, že má nativní podporu prostorového zvuku Dolby Atmos. A byla to právě tato hra, díky které jsem si koupil Dolby Atmos sluchátka a zaplatil si licenci do Windows. A nemohl jsem udělat lépe. Jestli mi předtím přišla zvuková stránka fantastická, stala se po přepnutí do Dolby Atmos doslova famózní. Zvuk vystřelil ještě o třídu výše a já mohu před autory pouze smeknout pomyslný klobouk, protože tohle je pravděpodobně jedna z nejlépe ozvučených her, které si můžete zahrát. Zvuky různých mechanických strojů uprostřed rozsáhlých podzemních prostor, tlumené zvuky pod vodou, odrazy všech zvuků v okolním prostředí, kvílení větrů v podzemních tunelech. Pokud bych měl hodnotit pouze tuto část hry, bylo by to jasných 100 procent.
Pochválit musím také vizuální stránku - hra vypadá fantasticky. Občas jsem pouze stál a kochal se pohledem, jelikož jak džungle, tak podzemní prostory jsou zpracovány výborně. Důraz na ostrost textur, plné a rozmanité prostředí, ale také na hru světla a stínů, která se ještě umocní po zapnutí Ray tracingu, je jedním slovem úchvatná. Hra svým vizuálem zdatně sekunduje dokonalé zvukové stránce, po technické stránce jí tedy není příliš co vytknout, naopak, pouze pochválit.
Kde je to s chválením již horší je samotný gameplay, příběh, ale také všechny ty serepetičky, které Lara cestou sbírá. Hraní hry je velmi podobné předchozím dvěma dílům, bohužel zhruba ve třetině se hráč dostane do lokace Hidden City, která zcela zničí slušné tempo hry a hráči dá naoko obrovskou volnost, aby ho ale ve stejný okamžik svázala asi tak miliardou věcí, které jdou sebrat, objevit, získat, zničit… Obyvatelé Paititi, kteří v daném místě žijí, vůbec nemají tucha, že okolo nich je obrovské množství neobjevených hrobek, tajných vodopádů, cenných artefaktů a nemilosrdných nepřátel - to vše člověk objeví, sotva vyleze za hranice města, občas se stačí potopit do studny přímo ve městě. Ale po staletí je to neobjevené a tajné. Dokud nepřijde Lara. A pokud někdo o těchto místech ví a a vydá se tam, tak tam taky umře. Kromě Lary. Tahle naivita příběhu, jak mladá holčina přijde mezi neschopné indiány, kteří sedí ve svém městě a nevytáhnou paty za poslední barák, aby ona mohla a všechno objevila, bylo jí děkováno a mohla být oslavována, je po delším hraní únavná. Lara se navíc ve hře profiluje jako poměrně sobecká a labilní žena, která oproti prvnímu dílu novodobé trilogie postrádá mé sympatie. Ano, některé momenty jsou fajn, ale Jonah, její parťák, musí být neuvěřitelně chápavý a empatický člověk, aby s Larou vydržel a za ty její výlevy jí neposlal kamsi. Ve výsledku mi byla více sympatická tahle vedlejší postava, jak samotná Lara.
Kromě této naivity se právě v Hidden City objeví šílené množství předmětů na sebrání. A za vše má Lara zkušenosti. Sebere klacek? 15 XP. Sestřelí šípem papouška ze stromu? 20 XP. Rozbije truhlu s bordelem? 20 XP. Přečte si na zdi starou zprávu? 15 XP. A takhle je to pořád. Od začátku hry, do konce. Za všechno, i za sebevětší blbost, je hráč odměňován zkušenostmi. A protože zkušenosti chce, tak sbírá fakticky každou kravinu. No, kravinu. Jsou to vlastně důležité věci. Pokud chcete totiž zvýšit poškození například pistole, potřebujete k tomu dvě vzácné jaguáří kůže, tři klacíky a dvě kapky oleje. Tím vyrobíte speciálně vrtanou hlaveň a pistol má automaticky +20 procent poškození. A takhle je to ve hře se vším. Hráč sbírá neuvěřitelné množství nesmyslů, aby si za ně poté upgradoval zbraně. Případně si dle plánů vyráběl nové outfity, které tu přidají zkušenosti za zabíjení nepřátel, jindy učiní Laru více nenápadnou. O kolik a proč, to se hráč už nedozví. Celé tohle snažení a sbírání věcí je tak pouze výplní hry, které uměle prodlužuje herní dobu. Hrobky jsou zábavné, to ano. Ale ty tanečky okolo všeho, neustálé otrhávání keřů, sbírání klacíků a otevírání beden se součástkami, už ne. Navíc, tím jak se hráč snaží vše sebrat, aby si mohl upgradovat své věci, velmi často odbočuje od příběhu, který se tak stává roztříštěný a méně zábavný. Byť příběh není žádný zázrak, pár světlých momentů má. Jeho neustálé odkládání, protože hráč potřebuje ještě 4 vzácné peříčka, aby si mohl vylepšit zásobník do útočné pušky, příběhu a tempu hry ale nepomáhají. Naopak.
Strom dovedností Lary je na druhou stranu zábavný a i když hráč časem získá všechny schopnosti, minimálně ze začátku hry svým výběrem lehce ovlivňuje styl hraní. Lara na ovládání reaguje výborně. Skvěle je vyřešené jak na klávesnici, tak na gamepadu. Přestřelky jsou zábavné, prostorové hádanky taktéž, byť mozek si u nich neuvaříte. Ale to byl zjevně záměr autorů. Hra tak díky tomu slušně odsýpá, tedy dokud se před vámi neotevře Hidden City, kde se namazaný stroj jednoduše zadrhne. S tím ostře kontrastuje konec, který je opět přepálený, plný výbuchů, mezi kterými Lara proplouvá s brutalitou Johna Ramba, odolností Terminátora a vynalézavostí MacGyvera.
Pokud bych to měl nějak shrnout, tak si takhle. Shadow of the Tomb Raider je famózně ozvučená hra, která navíc fantasticky vypadá. Hrobky k prozkoumání jsou zábavné, postupně odemykané schopnosti Lary taktéž, stejně tak přestřelky s nepřáteli. Příběh je naproti tomu slabší, lokace, byť nádherné, se od sebe celou hru příliš neliší. Kde hra naopak pokulhává je přepálený důraz na collectibles, stejně tak nesmyslné upgrady zbraní právě z veškerého odpadu, který Lara cestou sbírá. Hra díky tomu často ztrácí své tempo, které je především na začátku skvěle nastavené.
Pokud se vám líbily předchozí dva novodobé díly, směle se můžete pustit i do toho třetího. Je větší (občas na škodu), skvěle vypadá a zvučí, a pořád je to ta Lara, kterou máme rádi. Příště to chce ale už změnu, protože u Shadow of the Tomb Raider platí více než jinde, že do třetice všeho dobrého i zlého. Hra je to určitě nadprůměrná, ale už stačí. Příště jinak, prosím.
Pro: Famózní zvuková stránka, nádherná grafika, Jonah Maiava (Lary parťák), architektura hrobek, napínavé podvodní pasáže
Proti: Slabý příběh, velká ztráta tempa v cca třetině hry, přepálený konec, naivita celého herního světa, nezdravé množství předmětů na sebrání