Po příjemném zážitku s Důkaz 111 jsem se rozhodl si na dovolenou "přibalit" i Šachovou hru a přestože jsou zde ohlasy zatím nadšené, já nadšený moc nejsem.
Aby nedošlo k mýlce, je to stejně dobře profesionálně odvedená práce, zvukově je to vyladěné, namluvení je perfektní. Problém mám s tím, že Důkaz 111 byla nesrovnatelně komplexnější hra. Důkaz byl v podstatě takový audio gamebook bez bojů, akorát to nebylo fantasy nebo sci-fi, ale napínavá detektivka.
V Šachové hře odpadá nadšení ze zcela nového typu zážitku, to je jasné dopředu. Problém tkví v tom, že celá koncepce je přespříliš jednoduchá. Kdyby se schéma znázornilo graficky, tak je to asi zřetelnější. Začíná se lineárně, jako prostá audiokniha, po asi 5-10 minutách se objeví poprvé jediný herní prvek, musím říct zajímavý, kdy při ztmaveném displeji mobilu musíte podle sluchu vybrat na neznámém místě displeje variantu pokračování příběhu, kterou chcete. Čím jste prstem blíž, tím je možnost zřetelnější a hlasitější. Jenom moc podle té zvukové nápovědy nevíte, co se stane, nebo co to vlastně znamená.
Možnosti jsou obvykle 2, ve dvou případech 3, někdy je to dokonce jen jedna možnost. Po asi sedmi takovýchto akcích přichází druhá část hry, kdy jste de facto zkoušeni, jestli jste dávali pozor a hra se vás ptá na nějaký detail z toho, co jste vyposlechli. Podle toho, jestli jste se víc pletli, je pak horší konec, pokud jste se trefovali, je tam smířlivější konec. Když se spletete, slyšíte část příběhu nejdřív blbě, ale pak vám hra pustí stejně tu "správnou" variantu.
Zásadní problém pro mě tkví v tom, že možnosti, které zvolíte v první části hry, nemají na sebe vůbec žádný vliv. Zvolíte při prvním rozhodnutí možnost A, při druhém možnost B, při třetím třeba zase možnost A, a je to úplně jedno. Kdybyste nejdřív zvolili možnost B, potom možnost A, tak když jako třetí rozhodnutí zvolíte znovu A jako poprvé, tak od prvního průběhu nenastane žádný rozdíl, přehraje se to úplně stejně. Příběh je tedy interaktivní vyloženě minimálně.
Stopáž je velmi kratičká a vybízí k opakovanému hraní. Jenomže na rozdíl od Důkazu, či interaktivních filmů typu Late Shift, je to pouze o tom, že si zkusíte jinou možnost, ale vlastně se nic jinak nestane. Takže ano, druhý průchod může být kompletně jiný, ale nedává vlastně moc smysl, proč tomu tak je. To, že mám nějaké možnosti v Důkazu, jsem chápal, dělám nějaké rozhodnutí, mění se potom vývoj, situace, stane se něco jinak. Tady tomu tak není. Třetí průchod už bude nutně velmi podobný těm dvěma, pouze v těch dvou situacích si můžete zkusit tu třetí možnost. To je vše.
Naivně jsem si prve myslel, že když budu volit zvukové nápovědy, kde je například hraní na piáno, hlavní postavu nasměruju do kariéry klavíristky, naopak že ty ostatní možnosti povedou například k rodinnějšímu životu. Realita je taková, že příběh je prostě pevně daný a v jeho vrcholu se vždy objeví tatáž klíčová scéna v autě.
Co se týče samotného příběhu a myšlenky, to se tváří na první pohled jako hlavní klad hry. Jeden moment je překvapivý a napínavý. První průchod je hezky v takovém oparu, že moc nechápete, o co jde a pointa tento dojem dokonale obhájí.
Zásadní problém ale vidím v tom, že je zde záměrná či nezáměrná ale za to velmi silná "inspirace" příběhem knihy/filmu Zápisník jedné lásky. Ve své podstatě jde o úplně stejnou pointu i téma, což mi na hru vrhá dost stín, protože obsahová stránka v této hře je jistě to nejdůležitější.
Podstatným kladem je, že na rozdíl od Důkazu, po vás tahle hra nechce žádné peníze. Další velký klad je možnost přeskakovat jednotlivé části, takže další průchody už nezaberou tolik času, když slyšíte to, co už jste slyšeli.
Takže Šachová hra stojí za vyzkoušení, ale koncept Důkazu mi seděl mnohem víc. Tohle je opravdu jen iluze hry. Když to člověk zhodnotí jen jako ozvláštněnou audiopovídku, respektive spíše rozhlasovou hru, vychází z toho rozhodně lépe, než jako hra, to by ovšem musela být obsahově originálnější.
A o šachy vlastně skoro vůbec nejde :-)
Aby nedošlo k mýlce, je to stejně dobře profesionálně odvedená práce, zvukově je to vyladěné, namluvení je perfektní. Problém mám s tím, že Důkaz 111 byla nesrovnatelně komplexnější hra. Důkaz byl v podstatě takový audio gamebook bez bojů, akorát to nebylo fantasy nebo sci-fi, ale napínavá detektivka.
V Šachové hře odpadá nadšení ze zcela nového typu zážitku, to je jasné dopředu. Problém tkví v tom, že celá koncepce je přespříliš jednoduchá. Kdyby se schéma znázornilo graficky, tak je to asi zřetelnější. Začíná se lineárně, jako prostá audiokniha, po asi 5-10 minutách se objeví poprvé jediný herní prvek, musím říct zajímavý, kdy při ztmaveném displeji mobilu musíte podle sluchu vybrat na neznámém místě displeje variantu pokračování příběhu, kterou chcete. Čím jste prstem blíž, tím je možnost zřetelnější a hlasitější. Jenom moc podle té zvukové nápovědy nevíte, co se stane, nebo co to vlastně znamená.
Možnosti jsou obvykle 2, ve dvou případech 3, někdy je to dokonce jen jedna možnost. Po asi sedmi takovýchto akcích přichází druhá část hry, kdy jste de facto zkoušeni, jestli jste dávali pozor a hra se vás ptá na nějaký detail z toho, co jste vyposlechli. Podle toho, jestli jste se víc pletli, je pak horší konec, pokud jste se trefovali, je tam smířlivější konec. Když se spletete, slyšíte část příběhu nejdřív blbě, ale pak vám hra pustí stejně tu "správnou" variantu.
Zásadní problém pro mě tkví v tom, že možnosti, které zvolíte v první části hry, nemají na sebe vůbec žádný vliv. Zvolíte při prvním rozhodnutí možnost A, při druhém možnost B, při třetím třeba zase možnost A, a je to úplně jedno. Kdybyste nejdřív zvolili možnost B, potom možnost A, tak když jako třetí rozhodnutí zvolíte znovu A jako poprvé, tak od prvního průběhu nenastane žádný rozdíl, přehraje se to úplně stejně. Příběh je tedy interaktivní vyloženě minimálně.
Stopáž je velmi kratičká a vybízí k opakovanému hraní. Jenomže na rozdíl od Důkazu, či interaktivních filmů typu Late Shift, je to pouze o tom, že si zkusíte jinou možnost, ale vlastně se nic jinak nestane. Takže ano, druhý průchod může být kompletně jiný, ale nedává vlastně moc smysl, proč tomu tak je. To, že mám nějaké možnosti v Důkazu, jsem chápal, dělám nějaké rozhodnutí, mění se potom vývoj, situace, stane se něco jinak. Tady tomu tak není. Třetí průchod už bude nutně velmi podobný těm dvěma, pouze v těch dvou situacích si můžete zkusit tu třetí možnost. To je vše.
Naivně jsem si prve myslel, že když budu volit zvukové nápovědy, kde je například hraní na piáno, hlavní postavu nasměruju do kariéry klavíristky, naopak že ty ostatní možnosti povedou například k rodinnějšímu životu. Realita je taková, že příběh je prostě pevně daný a v jeho vrcholu se vždy objeví tatáž klíčová scéna v autě.
Co se týče samotného příběhu a myšlenky, to se tváří na první pohled jako hlavní klad hry. Jeden moment je překvapivý a napínavý. První průchod je hezky v takovém oparu, že moc nechápete, o co jde a pointa tento dojem dokonale obhájí.
Zásadní problém ale vidím v tom, že je zde záměrná či nezáměrná ale za to velmi silná "inspirace" příběhem knihy/filmu Zápisník jedné lásky. Ve své podstatě jde o úplně stejnou pointu i téma, což mi na hru vrhá dost stín, protože obsahová stránka v této hře je jistě to nejdůležitější.
Podstatným kladem je, že na rozdíl od Důkazu, po vás tahle hra nechce žádné peníze. Další velký klad je možnost přeskakovat jednotlivé části, takže další průchody už nezaberou tolik času, když slyšíte to, co už jste slyšeli.
Takže Šachová hra stojí za vyzkoušení, ale koncept Důkazu mi seděl mnohem víc. Tohle je opravdu jen iluze hry. Když to člověk zhodnotí jen jako ozvláštněnou audiopovídku, respektive spíše rozhlasovou hru, vychází z toho rozhodně lépe, než jako hra, to by ovšem musela být obsahově originálnější.
A o šachy vlastně skoro vůbec nejde :-)
Gunman Chronicles