O Immortals Fenyx Rising (IFR) lze zaslechnout několik věcí. Za prvé, že se hra původně jmenovala Gods and Monsters, ale kvůli jakýmsi sporům o ochrannou známku pro značku Monster Energy došlo k přejmenování na současný název. To zní tak absurdně, že to asi bude pravda. Bohužel, nový finální název mi připadá výrazně horší a ani po desítkách hodin ve hře strávených jsem se s ním nesžil a stále mi zní poněkud krkolomně. Za druhé, že jde o kopii Zeldy BotW, což nemohu kvalifikovaně posoudit, neboť jsem Zeldu nehrál. Navenek se to tak ale do značné míry jeví a pokud by Immortals byly slabým odvarem originálu, chápal bych, proč je Zelda BotW tak oceňovaná a milovaná. A za třetí, že jde o takový Assassin's Creed (Odyssey) pro děti, s čímž bych pro změnu nesouhlasil vůbec.
Ano, podobně jako AC je i IFR akční adventura v relativně malém otevřeném světě, s vylepšováním postavy, výbavy, lektvarů a vůbec všeho možného; podobně jako v AC zde najdete mapu posetou ikonami a aktivitami, více či méně zábavnými; nechybí ani (assassinovsko-zeldovské) šplhání na různé monumenty a celkově je hra stejně vertikální, jako průměrný AC. Ale hraje se to jinak. Stealth zde je, aby se neřeklo, ale reálně se hra stealthově hrát nedá. Souboje jsou poněkud toporné a obecně relativně jednoduché. Potěsí, jako vždy, přítomnost luku a možnost zpomalovat a jemně ovládat šípy v letu, což je dovednost užitečná na přesné headshoty a zároveň nutná pro řešení několika logických hádanek, z nichž některé jsou povinné pro další postup hrou. A hlavně mi to připomnělo podobnou herní mechaniku z klasiky z PS3 Heavenly Sword, čímž IFR získal další kladné body. Na rozdíl od AC má hra vyloženě a záměrně uhozený příběh s překvapivě vtipnými dialogy, ačkoliv tohle bude asi hodně o vkusu konkrétního hráče. Nicméně skutečnost, že se hra nebere příliš vážně, mi zrovna v tomto připadě prostě sedla a neměl jsem absolutně žádný problém hru přijmout takovou, jaká je a prostě se bavit.
Hlavní rozdíl oproti AC a pro mě i nejlepší vlastnost hry spatřuji v míře a variacích logických úkolů a hádanek, kterými vás hra zásobuje. A to i v případě, že se rozhodnete nepovinné aktivity zcela ignorovat. I hlavní příběhové mise, které postupně plníte pro čtyři řecké bohy (v libovolném pořadí), nabídnou tolik logických úkolů, že bych neváhal IFR označit za mix akční adventury a logické hry. A vlastně bych si nebyl jistý, která složka hraje prim. Převážně se odehrávají ve vaultech, což je místní variace na klasické dungeony a snad každý z nich nabízí trochu jiný typ výzvy a vyžaduje trochu jiné řešení. Žádný z nich mi nepřišel přehnaně frustrující, ale u některých z nich jsem musel docela přemýšlet. A u několika z nich jsem si říkal, že by kolem takové herní mechaniky mohla být vystavěna samostatná dobrá kratší logická hra. Kvituji i to, že hra nenabízí možnost potenciálně zákysová místa přeskočit a necpe do vás žádné hinty.
I když jsme tedy začali tím, že Immortals Fenyx Rising je kopie či derivát něčeho jiného, výsledkem je zajímavá svébytná hra, která mi ve svém mixu a výsledku přišla překvapivě originální a plná zajímavých nápadů.
Hra není bez chyb a zejména ovládání vaší hrdinky (nebo hrdiny) dokáže být místy poněkud krkolomné, nemotorné a frustrující. Zejména dropování na malé plošinky z plachtění nebo zachytávání se za okraje. Nezřídka ve víru větší bitvy zazlobí kamera, lockování nepřátel je zde spíš na škodu a prostor na drobnější vylepšení by se našel i jinde. Nic z toho ale nebrání příjemnému zážitku a pokud platí, že chybami se člověk učí, rád bych si v budoucnu zahrál i nějaké pokračování. A klidně by se mohlo znova přejmenovat na něco intuitivnějšího.
80 %
Ano, podobně jako AC je i IFR akční adventura v relativně malém otevřeném světě, s vylepšováním postavy, výbavy, lektvarů a vůbec všeho možného; podobně jako v AC zde najdete mapu posetou ikonami a aktivitami, více či méně zábavnými; nechybí ani (assassinovsko-zeldovské) šplhání na různé monumenty a celkově je hra stejně vertikální, jako průměrný AC. Ale hraje se to jinak. Stealth zde je, aby se neřeklo, ale reálně se hra stealthově hrát nedá. Souboje jsou poněkud toporné a obecně relativně jednoduché. Potěsí, jako vždy, přítomnost luku a možnost zpomalovat a jemně ovládat šípy v letu, což je dovednost užitečná na přesné headshoty a zároveň nutná pro řešení několika logických hádanek, z nichž některé jsou povinné pro další postup hrou. A hlavně mi to připomnělo podobnou herní mechaniku z klasiky z PS3 Heavenly Sword, čímž IFR získal další kladné body. Na rozdíl od AC má hra vyloženě a záměrně uhozený příběh s překvapivě vtipnými dialogy, ačkoliv tohle bude asi hodně o vkusu konkrétního hráče. Nicméně skutečnost, že se hra nebere příliš vážně, mi zrovna v tomto připadě prostě sedla a neměl jsem absolutně žádný problém hru přijmout takovou, jaká je a prostě se bavit.
Hlavní rozdíl oproti AC a pro mě i nejlepší vlastnost hry spatřuji v míře a variacích logických úkolů a hádanek, kterými vás hra zásobuje. A to i v případě, že se rozhodnete nepovinné aktivity zcela ignorovat. I hlavní příběhové mise, které postupně plníte pro čtyři řecké bohy (v libovolném pořadí), nabídnou tolik logických úkolů, že bych neváhal IFR označit za mix akční adventury a logické hry. A vlastně bych si nebyl jistý, která složka hraje prim. Převážně se odehrávají ve vaultech, což je místní variace na klasické dungeony a snad každý z nich nabízí trochu jiný typ výzvy a vyžaduje trochu jiné řešení. Žádný z nich mi nepřišel přehnaně frustrující, ale u některých z nich jsem musel docela přemýšlet. A u několika z nich jsem si říkal, že by kolem takové herní mechaniky mohla být vystavěna samostatná dobrá kratší logická hra. Kvituji i to, že hra nenabízí možnost potenciálně zákysová místa přeskočit a necpe do vás žádné hinty.
I když jsme tedy začali tím, že Immortals Fenyx Rising je kopie či derivát něčeho jiného, výsledkem je zajímavá svébytná hra, která mi ve svém mixu a výsledku přišla překvapivě originální a plná zajímavých nápadů.
Hra není bez chyb a zejména ovládání vaší hrdinky (nebo hrdiny) dokáže být místy poněkud krkolomné, nemotorné a frustrující. Zejména dropování na malé plošinky z plachtění nebo zachytávání se za okraje. Nezřídka ve víru větší bitvy zazlobí kamera, lockování nepřátel je zde spíš na škodu a prostor na drobnější vylepšení by se našel i jinde. Nic z toho ale nebrání příjemnému zážitku a pokud platí, že chybami se člověk učí, rád bych si v budoucnu zahrál i nějaké pokračování. A klidně by se mohlo znova přejmenovat na něco intuitivnějšího.
80 %
Dragon Age: The Veilguard