Tohle je jedna z her, do které jsem se zamiloval už z prvních obrázků někdy před 12 lety, ale jak to občas bývá, čas plyne, hra vyjde a člověk se k ní dostane až někdy za hodně hodně dlouho. Už mám za sebou i pár novějších kousků studia v čele s Life is Strange a tak bylo dohrání jejich prvotiny už opravdu na pořadu dne, konečně.

Hra už od prvních minut zaujme svým vizuálem, který ani po 10 letech není ošklivý, ba co víc, mnoho nových her takhle nevypadá ani dnes. Scenérie Neo-Paříže berou dech a všechny ty technické vychytávky všude kolem jsou opravdu dechberoucí, někdy doslova. Proto zamrzí, že je hra tak příšerně lineární a koridorová, kdy jen občas dovolí poodejít doslova o několik metrů jinam pro nějaký ten bonus, ale žádná volba trasy, nebo nedej bože volnost pohybu se nekoná, což je vzhledem k obrovskému městu plnému uliček a zákoutí smutné a v některých situacích i mírně trapné. Jak by hře pomohlo, kdyby byla alespoň trochu jako např. Dishonored, kde je sice jasně daná lokace, ale lze si vybírat průchod a styl hraní, alespoň poloviční inspirace by byla výhra na celé čáře. No nic, dá se na to zvyknout, ale promarněný potenciál jsem cítil v tomto ohledu celou dobu hraní.

Další věcí, která hráče provází celou hrou jsou nesčetné souboje. Popravdě bojovky vůbec nehraju a tohoto aspektu jsem se bál celkem hodně. Ale nakonec to nebylo takové zlo, dalo se to naučit a velmi osvěžující bylo, že se styl boje v každé kapitole a s každým novým druhem protivníků měnil a i když pomalinku narůstala obtížnost, tak hráč už věděl, co a jak a každého nakonec umlátil. I když teda QTE při posledních ranách na bossovi si mohla hra odpustit, nebyl snad žádný, kterého bych umlátil na první pokus bez chyby. Hraní mi to důsledku prodloužilo o dobrou hodinu. I když věřím, že bych třeba s gamepadem nadával o trochu méně. S tím nepřímo souvisí další neduh, na hře je takřka pořád vidět, že je primárně na konzole, kamera úplně nespolupracuje a točí se zběsile všemi směry, myš a pár tlačítek taky nejsou úplně to pravé ořechové, ale to se dá všechno překousnout, když je hra dobrá (jako klasický příklad mě napadá Beyond Good & Evil, kde byla to konzolovitost snad ještě větší), a Remember Me dobrá hra je.

Příběh začíná sice klišé ztrátou paměti, ale pak už je to to nejlepší, co máme ze sci-fi, etiky, filozofie a pohádek nejradši. Odboj proti zlovolné organizaci na kradení a kupčení se vzpomínkami je tu ztvárněn lépe než v mnoha filmech, kde se taky bojuje proti zdánlivě nezničitelné zlé korporaci. Je podáván pomocí hovorů vysílačkou a sem tam nějakou tou nalezenou datovou schránkou. Na začátku jsem byl hodně zmatený, ale postupně do sebe začalo všechno zapadat a nakonec to i dopadlo, tak jak dopadnout mělo.

Pamatuju si, že hned od oznámení prací na hře bylo prezentováno, že hráč bude moct manipulovat se vzpomínkami některých osob a opravdu tomu tak je, je škoda, že je to během celé hry jen čtyřikrát, protože je to hodně neotřelá mechanika se kterou se jen tak hráč nemá možnost setkat. Malinko si musím postěžovat na tyto pasáže, protože ovládání tu bylo hodně špatné, aktivní předměty jsem měl problém přesně zaměřit, protože časový úsek na jejich aktivaci byl snad v řádu setin sekundy, ale na tom gamepadu by to asi bylo taky lepší.

Sečteno, podtrženo, hra mi dala přesně to, co jsem od ní po těch letech čekal. Kvalitní nadstandartní zážitek, krásné vizuály a fajn příběh, který si budu pamatovat. Je to skvělá hra, která se neztratí, ale nebýt těch několika problematických věcí, mohl to být klenot a jedna z nejlepších her minulého desetiletí. Na to všechno si budu pamatovat a vzpomínat.