Jako oživlá mrtvola, kterou nezastaví ani střela mezi oči, jako hrozivě mumlající zombík, který vstává znovu a znovu, se herní série Resident Evil pomalu, ale jistě prodírá davem vyčpělých a zkomercionalizovaných konkurentů až k samotnému vrcholu videoherního průmyslu. Vždyť která hra by se mohla pochlubit tolika úspěšnými sequely i nepodělaným filmovým zpracováním? Ač tedy survival horory a už vůbec ne adventury nepatří k mému preferovanému žánru, rozhodl jsem se, že konečně zabrousím i do vod onoho slavného a kultovního Resident Evilu…
Nebudu lhát, v začátcích to drncalo. Sem tam si sice dokážu užít old school, ale ta fixní kamera u prvních dílů mě prostě šíleně vytrhává z herního světa, nedokázal jsem se do toho ponořit. K tomu obtížnější ovládání a některé neúprosné herní mechanismy jako např. omezené ukládání a různě skryté předměty a funkce, které člověk odhalí až klikáním na všechno okolo, znamenaly, že jsem HD Remaster prvního dílu rychle vzdal a začal na plno až zde – u moderního remaku druhého dílu.
Nedokážu to porovnat s předlohou z roku 1998, ale ó, kluku, tohle byla jízda od samého počátku! Kolikrát se vám stalo, že jste od hry něco čekali – ta očekávání byla velká a do puntíku se splnila? Už v samotném hraném intru na benzínové pumpě jsem strachy málem kakal kostičky. Na pomalé zombíky si člověk časem zvykne, ale pak přijde obří ještěrka s jazykem Roberta Rosenberga a to už je pořádný hnus. Každopádně opravdu nepříjemně mrazivý pocit jsem měl z náhlých výpadů záhadného Mr. X. Musím říct, že tohle bylo pro mě až na samotné hranici toho, co jsem schopen si ještě relativně užít, aniž bych s pláčem prosil manželku, aby mi zakrývala oči.
Atmosféra tedy výborná. Řekl bych, že je možné si i velmi dobře užít střelbu, protože munice bylo ve hře víc než by právě člověk dle atmosféry, resp. pocitu z herního světa očekával. V podstatě bylo možné téměř všechno vystřílet, což si nemyslím, že je chyba. Onen aspekt „survival hororu“ totiž bezpečně naplní pouhý pocit, že máte poslední zásobník a zkrátka nevíte, co je za rohem a zároveň se modlíte, aby se mrtvoly za vašimi zády tiše nezvedly.
Nevybavuju si, že bych kdy ve hře narazil na tak úžasně propletený a funkční design prostředí (ok, vyjma System Shocku). Množství backtrackingu bylo naprosto enormní, ale zároveň ani trochu otravné. Zírám... Jak to Resident Evil 2 dokázal? Odpověď spočívá v přirozenosti prostředí. Průchod Leon A mi trval 9,5 hodiny čistého herního času a cca 16 hodin „hrubého“ času dle Steamu. Policejní stanici jsem procházel opravdu křížem krážem pomalými krůčky a fascinovalo mě, že i v pozdějších fázích hry se tam stále bylo možné vrátit. A nejen možné, ono to bylo pro splnění některých nepovinných drobností i nutné a v rámci prožívání cesty hlavní postavy to bylo i lákavé. A právě ten pocit, kdy vás jako hráče vyloženě láká se vrátit pro ten jeden zapomenutý předmět, je ve hrách docela unikátní.
Průchod Claire B mi přišel o poznání těžší, a to samozřejmě kvůli téměř okamžité přítomnosti Mr. X. Ten jsem musel pojmout už spíše jako speedrun, což bylo ale dáno i tím, že herní prostředí už jsem měl velmi dobře najeté. Oceňuji však detaily, které dle mě cesty Leona a Claire dostatečně odlišují k tomu, aby bylo možné si 2nd run užít.
Obtížnost, nebo chcete-li sofistikovanost herních puzzlů byla vynikající a už mé současné nahlédnutí do třetího dílu napovídá, že i těžko opakovatelné. Resident Evil 2 vystihnul přesně ten bod, kdy hra je dostatečně obtížná na to, aby nepůsobila hloupě a nutila vás k opravdovému zamyšlení a pečlivému pozorování, ale zároveň, aby tento pocit nepřerostl ve frustraci, či herní zákys. Můžeme se pousmát nad tím, že protagonista neumí přeskočit z jedné knihovny na druhou, a proto musí vykonat asi tak sto podružných úkolů, ale ve výsledku to nijak pocit „imerzivity“ nenabourává. Paradoxně, kdybych měl hře něco vytknout – nějaký ten aspekt, který mě trošku ze hry vytrhával, bylo to až přehnaně nebojácné a klišovité chování hlavních postav v cutscénách.
Sečteno a podtrženo, tohle je úžasný remake. Remake, který z hlediska grafiky a ovládání mění hru k nepoznání, a přesto je plně věrný jejímu jádru. Remake, který neždímá jen peníze ze známé značky, ale zcela upřímně přenáší hru do nového století a zpřístupňuje ji hráčům, kteří by originál již dnes nebyli schopni hrát..
Nebudu lhát, v začátcích to drncalo. Sem tam si sice dokážu užít old school, ale ta fixní kamera u prvních dílů mě prostě šíleně vytrhává z herního světa, nedokázal jsem se do toho ponořit. K tomu obtížnější ovládání a některé neúprosné herní mechanismy jako např. omezené ukládání a různě skryté předměty a funkce, které člověk odhalí až klikáním na všechno okolo, znamenaly, že jsem HD Remaster prvního dílu rychle vzdal a začal na plno až zde – u moderního remaku druhého dílu.
Nedokážu to porovnat s předlohou z roku 1998, ale ó, kluku, tohle byla jízda od samého počátku! Kolikrát se vám stalo, že jste od hry něco čekali – ta očekávání byla velká a do puntíku se splnila? Už v samotném hraném intru na benzínové pumpě jsem strachy málem kakal kostičky. Na pomalé zombíky si člověk časem zvykne, ale pak přijde obří ještěrka s jazykem Roberta Rosenberga a to už je pořádný hnus. Každopádně opravdu nepříjemně mrazivý pocit jsem měl z náhlých výpadů záhadného Mr. X. Musím říct, že tohle bylo pro mě až na samotné hranici toho, co jsem schopen si ještě relativně užít, aniž bych s pláčem prosil manželku, aby mi zakrývala oči.
Atmosféra tedy výborná. Řekl bych, že je možné si i velmi dobře užít střelbu, protože munice bylo ve hře víc než by právě člověk dle atmosféry, resp. pocitu z herního světa očekával. V podstatě bylo možné téměř všechno vystřílet, což si nemyslím, že je chyba. Onen aspekt „survival hororu“ totiž bezpečně naplní pouhý pocit, že máte poslední zásobník a zkrátka nevíte, co je za rohem a zároveň se modlíte, aby se mrtvoly za vašimi zády tiše nezvedly.
Nevybavuju si, že bych kdy ve hře narazil na tak úžasně propletený a funkční design prostředí (ok, vyjma System Shocku). Množství backtrackingu bylo naprosto enormní, ale zároveň ani trochu otravné. Zírám... Jak to Resident Evil 2 dokázal? Odpověď spočívá v přirozenosti prostředí. Průchod Leon A mi trval 9,5 hodiny čistého herního času a cca 16 hodin „hrubého“ času dle Steamu. Policejní stanici jsem procházel opravdu křížem krážem pomalými krůčky a fascinovalo mě, že i v pozdějších fázích hry se tam stále bylo možné vrátit. A nejen možné, ono to bylo pro splnění některých nepovinných drobností i nutné a v rámci prožívání cesty hlavní postavy to bylo i lákavé. A právě ten pocit, kdy vás jako hráče vyloženě láká se vrátit pro ten jeden zapomenutý předmět, je ve hrách docela unikátní.
Průchod Claire B mi přišel o poznání těžší, a to samozřejmě kvůli téměř okamžité přítomnosti Mr. X. Ten jsem musel pojmout už spíše jako speedrun, což bylo ale dáno i tím, že herní prostředí už jsem měl velmi dobře najeté. Oceňuji však detaily, které dle mě cesty Leona a Claire dostatečně odlišují k tomu, aby bylo možné si 2nd run užít.
Obtížnost, nebo chcete-li sofistikovanost herních puzzlů byla vynikající a už mé současné nahlédnutí do třetího dílu napovídá, že i těžko opakovatelné. Resident Evil 2 vystihnul přesně ten bod, kdy hra je dostatečně obtížná na to, aby nepůsobila hloupě a nutila vás k opravdovému zamyšlení a pečlivému pozorování, ale zároveň, aby tento pocit nepřerostl ve frustraci, či herní zákys. Můžeme se pousmát nad tím, že protagonista neumí přeskočit z jedné knihovny na druhou, a proto musí vykonat asi tak sto podružných úkolů, ale ve výsledku to nijak pocit „imerzivity“ nenabourává. Paradoxně, kdybych měl hře něco vytknout – nějaký ten aspekt, který mě trošku ze hry vytrhával, bylo to až přehnaně nebojácné a klišovité chování hlavních postav v cutscénách.
Sečteno a podtrženo, tohle je úžasný remake. Remake, který z hlediska grafiky a ovládání mění hru k nepoznání, a přesto je plně věrný jejímu jádru. Remake, který neždímá jen peníze ze známé značky, ale zcela upřímně přenáší hru do nového století a zpřístupňuje ji hráčům, kteří by originál již dnes nebyli schopni hrát..
