Přiznám se, že když jsem po dvou hodinách vyleveloval svou postavu na dvanáctou úroveň, měl jsem o Salt and Sanctuary určité pochybnosti, protože tenhle přístup k vylepšování postavy je přesně to, co považuji za naprostou zhůvěřilost. Skill tree zde prezentovaný se v zásadě skládá jen z obrovského množství malých inkrementů a nepřináší krom odemykání většího počtu léčivých lektvarů nic víc než jen ono +1.
Naštěstí Salt and Sanctuary zachraňuje v tomto ohledu velká variabilita nepřátel, kteří reagují dost rozdílně, takže jsem při postupném hraní neměl pocit, že bojuji se stále stejnými potvorami, které, stejně jako já, jsou pouze jiný sprajt a o ono +1 lepší. Hře se sice nevyhýbá grind a farmení, ale lze to ještě zkousnout. Souboje mě tedy v zásadě po celou dobu bavily, byť je to hlavně o tom se naučit dobře uhýbat a krýt štítem, který jsem podobně jako kolega Can vyměnil za obouruční meč, jehož hlavní výhoda je velký dosah a síla, takže dobře zasáhne i různé poletující nestvůry a bossy nepižláte, ale dokážete je zabít velice rychle.
Rozhodně by ale bylo zajímavé hrát za kouzelníka nebo klerika, byť to obnáší být se hrou již trochu seznámen, protože hlavně z počátku dost tápete. Hra vám totiž kvůli absenci mapy neusnadňuje orientaci, což se s postupným rozrůstáním objeveného prostoru stává až neúnosným (řešil jsem od půlky hry mapou z internetu). Pokud si totiž nevšimnete nebo zapomenete na nějaké místo, kde lze pokračovat dál, čeká vás úmorné procházení již objevených lokalit. Proboha, mapa v metroidvanii je povinnost a netřeba si hrát na pofidérní hardcore, které lze simulovat jiným způsobem.
Zmínil jsem bossy, kteří by jaksi měli být úhelným kamenem, ale možná i díky zvoleném buildu, jsem většinu z nich dával s prstem v nose. Paradoxně pro mě byli větší problém někteří nepřátelé (rytíř na koni, neviditelní duchové nebo jednorožci) a i ten nejobávanější boss hry (The Witch of the Lake), padnul po osmém pokusu, což díky blízké svatyni, kde se vždy reinkarnujete, značně snížilo obtížnost. Co však určitě dává smysl a co i v mých očích ospravedlňuje označení hry jako souls-like, je smysluplně implementovaná mechanika ztráty vašich zkušeností, ke kterým se musíte vrátit, abyste je získali zpět. Dává to zde (snad i díky přebujelému stromu vlastností, který neustále vylepšujete) mnohem větší smysl, než například v jinak vynikajícím Hollow Knightovi, kde jsem tento prvek považoval za zbytečnost.
Přes určité výtky zmíněné výše je Salt and Sanctuary skvělá hra a to také díky vynikající atmosféře. Ponurá grafika, která je často přejasnělá nebo naopak přechází do temnoty a ve které obtížně rozeznáváte pasti a originálně pojaté nepřátele přispívá k nebezpečnému a neútěšnému pocitu z ostrova, na kterém jste ztroskotali. Všude se povalují kosti a mrtvoly, venku buď sněží nebo šlehají blesky a burácí hrom (až na nádhernou hvězdnou noc nad Zigguratem - jakési ticho před bouří). Hudba vás provází svými zlověstnými tóny nebo se utopí do nepříjemného ticha a vy zkrátka víte, že jste na místě, kde byste vlastně vůbec nechtěli být a svírání v břiše mě neopustilo až do samého závěru. V rámci metroidvanií je tenhle hybrid určitě hrou, která si zaslouží pozornost a patrně i další průchod s rozdílným buildem.
Naštěstí Salt and Sanctuary zachraňuje v tomto ohledu velká variabilita nepřátel, kteří reagují dost rozdílně, takže jsem při postupném hraní neměl pocit, že bojuji se stále stejnými potvorami, které, stejně jako já, jsou pouze jiný sprajt a o ono +1 lepší. Hře se sice nevyhýbá grind a farmení, ale lze to ještě zkousnout. Souboje mě tedy v zásadě po celou dobu bavily, byť je to hlavně o tom se naučit dobře uhýbat a krýt štítem, který jsem podobně jako kolega Can vyměnil za obouruční meč, jehož hlavní výhoda je velký dosah a síla, takže dobře zasáhne i různé poletující nestvůry a bossy nepižláte, ale dokážete je zabít velice rychle.
Rozhodně by ale bylo zajímavé hrát za kouzelníka nebo klerika, byť to obnáší být se hrou již trochu seznámen, protože hlavně z počátku dost tápete. Hra vám totiž kvůli absenci mapy neusnadňuje orientaci, což se s postupným rozrůstáním objeveného prostoru stává až neúnosným (řešil jsem od půlky hry mapou z internetu). Pokud si totiž nevšimnete nebo zapomenete na nějaké místo, kde lze pokračovat dál, čeká vás úmorné procházení již objevených lokalit. Proboha, mapa v metroidvanii je povinnost a netřeba si hrát na pofidérní hardcore, které lze simulovat jiným způsobem.
Zmínil jsem bossy, kteří by jaksi měli být úhelným kamenem, ale možná i díky zvoleném buildu, jsem většinu z nich dával s prstem v nose. Paradoxně pro mě byli větší problém někteří nepřátelé (rytíř na koni, neviditelní duchové nebo jednorožci) a i ten nejobávanější boss hry (The Witch of the Lake), padnul po osmém pokusu, což díky blízké svatyni, kde se vždy reinkarnujete, značně snížilo obtížnost. Co však určitě dává smysl a co i v mých očích ospravedlňuje označení hry jako souls-like, je smysluplně implementovaná mechanika ztráty vašich zkušeností, ke kterým se musíte vrátit, abyste je získali zpět. Dává to zde (snad i díky přebujelému stromu vlastností, který neustále vylepšujete) mnohem větší smysl, než například v jinak vynikajícím Hollow Knightovi, kde jsem tento prvek považoval za zbytečnost.
Přes určité výtky zmíněné výše je Salt and Sanctuary skvělá hra a to také díky vynikající atmosféře. Ponurá grafika, která je často přejasnělá nebo naopak přechází do temnoty a ve které obtížně rozeznáváte pasti a originálně pojaté nepřátele přispívá k nebezpečnému a neútěšnému pocitu z ostrova, na kterém jste ztroskotali. Všude se povalují kosti a mrtvoly, venku buď sněží nebo šlehají blesky a burácí hrom (až na nádhernou hvězdnou noc nad Zigguratem - jakési ticho před bouří). Hudba vás provází svými zlověstnými tóny nebo se utopí do nepříjemného ticha a vy zkrátka víte, že jste na místě, kde byste vlastně vůbec nechtěli být a svírání v břiše mě neopustilo až do samého závěru. V rámci metroidvanií je tenhle hybrid určitě hrou, která si zaslouží pozornost a patrně i další průchod s rozdílným buildem.
