Na druhé Diablo jsem se opravdu hodně těšil. A to především díky skvělým zážitkům z prvního dílu, ale současně mě hodně nahypovalo intro ze hry, které se objevilo nějakou dobu před vydáním na CD k časopisu Level. Vzpomínám si, jak jsem byl z jeho pro mě do té doby nevídané kvality a vlastně i délky úplně odvařený. Ke hře jsem se dostal až o nějaký čas později a z ní jsem byl odvařený ještě více než z toho intra.
Vzpomínám si, že jsem si pro svůj první průchod hrou zvolil hru za čarodějku a že jsem byl nadšený ze skvělé hratelnosti a z délky hry. Přeci jen, zhruba po stejné době, za kterou jsem obvykle dohrával první díl, jsem byl někde ve druhém aktu. Tehdy jsem hru dohrál pouze na normální obtížnost a měl jsem problémy snad jen s Durielem a těmi otravnými válečnými domorodci v třetím aktu (Flayers). Čtvrtý akt jsem pak proletěl jako nůž máslem. Trochu mě zamrzela jeho kratší délka, ale dost mě bavil oproti jedničce o něco složitější závěrečný souboj se samotným Diablem.
Hru jsem si pochopitelně zopakoval i s jinými postavami a postupem času se mi podařilo hru dohrát za všechny postavy, většinu z nich pak už i s rozšířením Lord of Destruction a později i s vyšším nastavením "players". Často jsem zkoušel i těžší obtížnosti s tím, že nightmare jsem obvykle zvládl, ale hell obtížnost se mi podařilo dokončit pouze jednou, protože jsem to obvykle v druhém nebo třetím aktu zabalil kvůli zdlouhavému "pižlání" skoro každého monstra. Plus tomu moc nenahrává můj herní styl, kdy považuji danou oblast dokončenou až poté, co projdu všechna zákoutí a pobiju všechna monstra.
Příběh hry je celkem intuitivní, prakticky vždy je jasné, co je potřeba dělat. Bavilo mě s každým tématem obcházet snad všechny postavy v kempu/městě, abych si poslechl jejich pohled na danou věc. Dialogy jsou obvykle celkem jednoduché, avšak dobře doplňují lore hry. V dobách, kdy jsem ještě neuměl moc dobře anglicky, jsem pak ocenil vynikající amatérský překlad, včetně titulků ve video sekvencích.
Samotná hratelnost je samozřejmě click fest, potěší ale větší rychlost pohybu než v jedničce a hlavně označování všech předmětů altem, takže už nemusím po místnostech zmateně "mávat" myší ve snaze najít předmět, který jsem předtím přehlédl. Co se levelování postav týče, jsem rád, že byl zachován systém síly, obratnosti, vitality a magie/energie. Učení kouzel se mi více líbilo v jedničce, kdy jsem se nemusel specializovat na určitá kouzla, ale postupně se učil vše. Na druhou stranu tuto změnu chápu, protože i díky ní je pak možné lépe odlišit schopnosti ostatních charakterů a jejich jednotlivé buildy, což vede k slušné znovuhratelnosti i za stejnou postavu. Z postav jsem si pak oblíbil především zmíněnou čarodějku, barbara a paladina. Hraní za amazonku a mnoha lidmi oblíbeného necromancera mě pak zase tak moc nenadchlo, holt nedá se zavděčit všem.
Graficky je hra i z dnešního pohledu pořád fajn, vše se plynule hýbe. Nízké rozlišení z původní hry nejprve řešilo LoD a v dnešní době remasterovaná verze. Vizuál pak skvěle doplňuje i hudební soundtrack v čele s vynikající vylepšenou skladbou města Tristram z jedničky.
Vzhled monster je fajn, jen škoda že se docela často recyklují. Prostě se vezme potvora, dostane jiné zabarvení, silnější staty a nový kousek je hotov. V rámci jednoho aktu se to ještě dá pochopit, ale některá monstra se tímto způsobem objevují i v pozdějších aktech a to je škoda.
Dále celkem zamrzí AI spolubojovníků, kteří se často někde zasekávají a také mi občas zlobila celoobrazovková mapa, která na některých površích byla hůře vidět. U jedničky se mi pak líbilo, jak byly náhodně generované některé úkoly a tak byl každý průchod hrou trochu jiný. Zde jsou úkoly pevně dané, ale to zmiňuji jen okrajově, protože mě to zase tak moc netrápilo.
Tahle hra na mě slušně zapůsobila. Je dlouhá, příběh a principy hratelnosti stále stejné, ale i přesto si hru rád čas od času znovu zopakuji i v dnešní době, kdy sahám pochopitelně po remasteru. Je to snad tím, že chci zkusit zase trošku jiný build postavy a nebo snad toužím po tom, že z nějaké potvory padne nějaký ultimátní předmět? Nevím, ale nepochybuji o tom, že si druhé Diablo po čase zase zahraji znovu.
Vzpomínám si, že jsem si pro svůj první průchod hrou zvolil hru za čarodějku a že jsem byl nadšený ze skvělé hratelnosti a z délky hry. Přeci jen, zhruba po stejné době, za kterou jsem obvykle dohrával první díl, jsem byl někde ve druhém aktu. Tehdy jsem hru dohrál pouze na normální obtížnost a měl jsem problémy snad jen s Durielem a těmi otravnými válečnými domorodci v třetím aktu (Flayers). Čtvrtý akt jsem pak proletěl jako nůž máslem. Trochu mě zamrzela jeho kratší délka, ale dost mě bavil oproti jedničce o něco složitější závěrečný souboj se samotným Diablem.
Hru jsem si pochopitelně zopakoval i s jinými postavami a postupem času se mi podařilo hru dohrát za všechny postavy, většinu z nich pak už i s rozšířením Lord of Destruction a později i s vyšším nastavením "players". Často jsem zkoušel i těžší obtížnosti s tím, že nightmare jsem obvykle zvládl, ale hell obtížnost se mi podařilo dokončit pouze jednou, protože jsem to obvykle v druhém nebo třetím aktu zabalil kvůli zdlouhavému "pižlání" skoro každého monstra. Plus tomu moc nenahrává můj herní styl, kdy považuji danou oblast dokončenou až poté, co projdu všechna zákoutí a pobiju všechna monstra.
Příběh hry je celkem intuitivní, prakticky vždy je jasné, co je potřeba dělat. Bavilo mě s každým tématem obcházet snad všechny postavy v kempu/městě, abych si poslechl jejich pohled na danou věc. Dialogy jsou obvykle celkem jednoduché, avšak dobře doplňují lore hry. V dobách, kdy jsem ještě neuměl moc dobře anglicky, jsem pak ocenil vynikající amatérský překlad, včetně titulků ve video sekvencích.
Samotná hratelnost je samozřejmě click fest, potěší ale větší rychlost pohybu než v jedničce a hlavně označování všech předmětů altem, takže už nemusím po místnostech zmateně "mávat" myší ve snaze najít předmět, který jsem předtím přehlédl. Co se levelování postav týče, jsem rád, že byl zachován systém síly, obratnosti, vitality a magie/energie. Učení kouzel se mi více líbilo v jedničce, kdy jsem se nemusel specializovat na určitá kouzla, ale postupně se učil vše. Na druhou stranu tuto změnu chápu, protože i díky ní je pak možné lépe odlišit schopnosti ostatních charakterů a jejich jednotlivé buildy, což vede k slušné znovuhratelnosti i za stejnou postavu. Z postav jsem si pak oblíbil především zmíněnou čarodějku, barbara a paladina. Hraní za amazonku a mnoha lidmi oblíbeného necromancera mě pak zase tak moc nenadchlo, holt nedá se zavděčit všem.
Graficky je hra i z dnešního pohledu pořád fajn, vše se plynule hýbe. Nízké rozlišení z původní hry nejprve řešilo LoD a v dnešní době remasterovaná verze. Vizuál pak skvěle doplňuje i hudební soundtrack v čele s vynikající vylepšenou skladbou města Tristram z jedničky.
Vzhled monster je fajn, jen škoda že se docela často recyklují. Prostě se vezme potvora, dostane jiné zabarvení, silnější staty a nový kousek je hotov. V rámci jednoho aktu se to ještě dá pochopit, ale některá monstra se tímto způsobem objevují i v pozdějších aktech a to je škoda.
Dále celkem zamrzí AI spolubojovníků, kteří se často někde zasekávají a také mi občas zlobila celoobrazovková mapa, která na některých površích byla hůře vidět. U jedničky se mi pak líbilo, jak byly náhodně generované některé úkoly a tak byl každý průchod hrou trochu jiný. Zde jsou úkoly pevně dané, ale to zmiňuji jen okrajově, protože mě to zase tak moc netrápilo.
Tahle hra na mě slušně zapůsobila. Je dlouhá, příběh a principy hratelnosti stále stejné, ale i přesto si hru rád čas od času znovu zopakuji i v dnešní době, kdy sahám pochopitelně po remasteru. Je to snad tím, že chci zkusit zase trošku jiný build postavy a nebo snad toužím po tom, že z nějaké potvory padne nějaký ultimátní předmět? Nevím, ale nepochybuji o tom, že si druhé Diablo po čase zase zahraji znovu.
