Sice nevím proč, ale Retrun to Castle Wolfenstein jsem poprvé hrál, až v roce 2009. Byl to také stejný rok, kdy přišel na svět, můj oblíbený Wolfenstein.
Musím konstatovat, že moje první setkání s touto hrou, nedopadlo nejlíp a já se nebyl schopný dostat z krypty do další lokality. Dalo by se říct, že jsem hru přestal hrát hned na začátku, protože jsem jako 12ti leté kido, měl z podzemního prostředí a umrlců hnědý flek na trenkách.
Nějaký čas, pro mě, zůstala hra mrtvá, ale pak mi jí kamarád nainstaloval do nového noťasu a řekl: "Kámo, je to sice starší hra, ale tebe bude bavit". Když jsem uviděl název, řekl jsem si, že to asi znám a ono hle, fakt že jo.
Už o něco starší a zkušenější hráč, jsem se do této gamesky ponořil a během několika dní i dohrál. Samozřejmě, sem jí dohrál, postupem času, několikrát a bude to přibližně dva roky, co jsem si jí, ve slevě, koupil na Steamu a tentokrát z Češtinou opět pokořil.
Na hře se sice nemilosrdně podepsal čas, ale kdo vám, v dnešní době, dá takovou hru? Já myslím, že nikdo. Ať už grafika může, pro dnešní generaci hráčů, vypadat strašně, pro mě, má hra nádech starých dobrých časů, kdy vám nikdo necpal, skrze hraní, do chřtánu politiku a vývojáři, s omezenými možnostmi, dokázali vytvořit skvost, který dnes nedostanete. Dnes mají hry krásný obal, ale zbytek stojí kolikrát, promiňte mi to slovo, za piču. Samozřejmě, ne vždy.
No a co se týče samotného Retrun to Castle Wolfenstein, tak nemám vlastně žádné velké námitky. Já si hru užíval od začátku do konce. Grafické zpracování je, na tu dobu, bezvadné a třeba hodně propracované jsou i uniformy Německých vojáků.
Mnoho lokalit, kterými procházíte, jsou nezapomenutelné. Vývojáři si s tím fakt hodně vyhráli a je vidět, že měli spoustu zajímavých nápadů. Co se týče nepřátel, tak těch je tu pestrá škála. Když vám nejdou po krku obyčejní pěšáci, tak vám za zády přistanou potunění výsadkáři. A pokud se těmi hordami skopčáků prostřílíte, tak vás chce zadupat do země polorobotický Super soldier nebo kolem vás hopsají německé slečny se Sten Gunem v ruce. A to kolikrát dostanete pěknou bídu.
Musím taky vychválit krásný Soundtrack, který vás doprovází celou hru.
Jediné, co mě na hře zamrzelo, byl finální Boss Fight. Heinrich I. měl solidní potenciál, ale jen se motal, plížil se jak stařena a moc humbuku nenadělal. A umírat se mu taky moc nechtělo. V tomto ohledu mi, Hans Grösse z Wolfa 2009, přišel mnohem lepší Boss jak tahle mánička.
Musím konstatovat, že moje první setkání s touto hrou, nedopadlo nejlíp a já se nebyl schopný dostat z krypty do další lokality. Dalo by se říct, že jsem hru přestal hrát hned na začátku, protože jsem jako 12ti leté kido, měl z podzemního prostředí a umrlců hnědý flek na trenkách.
Nějaký čas, pro mě, zůstala hra mrtvá, ale pak mi jí kamarád nainstaloval do nového noťasu a řekl: "Kámo, je to sice starší hra, ale tebe bude bavit". Když jsem uviděl název, řekl jsem si, že to asi znám a ono hle, fakt že jo.
Už o něco starší a zkušenější hráč, jsem se do této gamesky ponořil a během několika dní i dohrál. Samozřejmě, sem jí dohrál, postupem času, několikrát a bude to přibližně dva roky, co jsem si jí, ve slevě, koupil na Steamu a tentokrát z Češtinou opět pokořil.
Na hře se sice nemilosrdně podepsal čas, ale kdo vám, v dnešní době, dá takovou hru? Já myslím, že nikdo. Ať už grafika může, pro dnešní generaci hráčů, vypadat strašně, pro mě, má hra nádech starých dobrých časů, kdy vám nikdo necpal, skrze hraní, do chřtánu politiku a vývojáři, s omezenými možnostmi, dokázali vytvořit skvost, který dnes nedostanete. Dnes mají hry krásný obal, ale zbytek stojí kolikrát, promiňte mi to slovo, za piču. Samozřejmě, ne vždy.
No a co se týče samotného Retrun to Castle Wolfenstein, tak nemám vlastně žádné velké námitky. Já si hru užíval od začátku do konce. Grafické zpracování je, na tu dobu, bezvadné a třeba hodně propracované jsou i uniformy Německých vojáků.
Mnoho lokalit, kterými procházíte, jsou nezapomenutelné. Vývojáři si s tím fakt hodně vyhráli a je vidět, že měli spoustu zajímavých nápadů. Co se týče nepřátel, tak těch je tu pestrá škála. Když vám nejdou po krku obyčejní pěšáci, tak vám za zády přistanou potunění výsadkáři. A pokud se těmi hordami skopčáků prostřílíte, tak vás chce zadupat do země polorobotický Super soldier nebo kolem vás hopsají německé slečny se Sten Gunem v ruce. A to kolikrát dostanete pěknou bídu.
Musím taky vychválit krásný Soundtrack, který vás doprovází celou hru.
Jediné, co mě na hře zamrzelo, byl finální Boss Fight. Heinrich I. měl solidní potenciál, ale jen se motal, plížil se jak stařena a moc humbuku nenadělal. A umírat se mu taky moc nechtělo. V tomto ohledu mi, Hans Grösse z Wolfa 2009, přišel mnohem lepší Boss jak tahle mánička.
Call of Duty: Modern Warfare II
Pro: Zpracování, pestrost nepřátel, Soundtrack
Proti: finální Boss