Předtím, než jsem spustil Šógunovi čepele, jsem i přes pozitivní ohlasy měl jisté obavy. Ty však byly brzy rozptýleny, protože přesně takhle jsem si představoval moderní podobu Commandos či Desperados a je vidět, že jsou vývojáři nejspíše velcí fandové těchto sérií, z nichž si hra bere jen to nejlepší a k tomu přidává několik převážně povedených inovací.

Postupně se mi pod ruce dostala pětice postav, a to hbitý ninja Hayato, statný samuraj Mugen, vysloužilý odstřelovač Takuma, mistryně převleků Aiko a mladá dívka Yuki, která mi přišla nejuniverzálnější a jejích služeb jsem využíval s přehledem nejvíce. Příběh je plný klišé a hlavní záporák je jasný asi od půlky hry, ale že mi zemře hratelná postava jsem opravdu nečekal. Nemohu opomenout ani povedený soundtrack a rozsáhlé nastavení, kde si šlo zvolit i jazyk dabingu. Jelikož jsem hrál za Japonce v Japonsku, místo tradiční angličtiny jsem si vybral právě japonštinu a rozhodně jsem chybu neudělal. Shadow mod jsem využíval jen když to bylo nezbytně nutné, především na větší skupinky nepřátel, jinak mám radši likvidaci po jednom.

Po každé z misí, odehrávajících se ve dne i v noci ve městě v mokřinách nebo zasněženém prostředí, jsem byl odměněn podrobnými statistikami, ze kterých jsem vyčetl spuštěné poplachy, nalezená těla nebo utržené zranění, počet uložení a nahrání pozice, kolik jsem zabil nepřátel i civilistů z kolika nebo kolik jich zabili jednotliví členové týmu a čím. V prvních třech statistikách jsem měl vždy nulu. Achievementy jsem získal všechny až na jeden, který je za zkompletování odznaků. Těch jsem vždy splnil minimálně pět (někdy i osm), ale ty časové, nezabíjecí nebo dokonce neukládací opravdu plnit nebudu, protože bych to dělal hodně na sílu a vytratila by se pro mě veškerá zábava, kterou při hraní taktických strategií zažívám.

Hra není dokonalá a najde se v ní i pár negativ. Zasekávání členů týmu o různé překážky je vcelku běžné, ale občas se mi postava zasekla tak, že se již dále nemohla hnout z místa a jediným řešením bylo nahrání uložené pozice. Úplně poslední budova také nebyla zrovna něčím, co bych vyzdvihoval a mimo to, že mi kvůli své výšce často překážela ve výhledu, i když jsem na ní ještě ani nebyl, její zdolávání mě moc nebavilo. Největší výtku však mám k omračování, které dle mě trochu postrádá smysl, jelikož nejde omráčené nepřátele svazovat, a tak se po chvíli proberou a vytvářejí problémy. Všechny mise tak trochu zbytečně končily krvavými jatky.

Určitě si zahraji i rozšíření s Aiko v hlavní roli, Desperados III a pirátské dobrodružství Shadow Gambit, po kterém se Mimimi bohužel rozpadli. Snad to po nich někdo převezme a další kvalitní taktické strategie se nedočkám znovu až po devíti letech, jako tomu bylo po vydání Helldorada, kdy vyšlo právě Shadow Tactics: Blades of the Shogun a symbolicky tak navázalo na zkrachovalé (taktéž německé) studio Spellbound.