Komentář ke hře Plague Tale: Innocence píšu ve chvíli, kdy jí mám už několik měsíců dohranou, a právě se prokousávám druhým dílem. Už z toho je poměrně dobře patrné, že na mě tahle série udělala velký dojem. Jak je to možné, když má ta hra hned několik negativních vlastností, které ani já nechci nijak popírat (do nebe volající je především imbecilita AI)?

Často se v recenzích a komentářích objevuje, že tím hlavním lákadlem je příběh. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že to není úplně přesné. Ano, jedná se o příběhovou hru a ano, příběh má co nabídnout. Podle mého by ale bylo přesnější říct, že tím, co mě oslovilo nejvíc, byly postavy. Příběh jim vytváří pozadí a kontext, ve kterém rozehrávají své vztahy. Ale byly a jsou to především sympatie, které jsem si k hlavním postavám vytvořil, které z téhle hry dělají pro mě tak výjimečné dílo.

Už hodně dlouho se mi nestalo, abych k nějaké filmové/videoherní postavě tak přilnul jako k Amicii a Hugovi. Já je prostě chtěl provést tím hnusným a špinavým středověkem a ujistit se, že se jim nic nestane a všechno dobře dopadne. Tvůrci to se mnou zkrátka dobře skouleli a je mi fuk, že k tomu občas (zne)užili nějaké to klišé či emoce „na první dobrou“. To ostatní pak už pro mě hraje spíš druhořadou roli.

Nemá cenu se rozepisovat o dalších charakteristikách hry, stejně je všichni dobře znají a kolem se tu navíc nachází řada komentářů, které je představují mnohem lépe, než jak bych to udělal já. Přesto jsem ale cítil, že téhle hře tohle „vylití srdíčka“ dlužím. Koneckonců, málem jsem kvůli ní nechal čekat objednaný noční taxík na poznaňské letiště. Ale já to prostě už musel dohrát…