Série Baldur’s Gate a Final Fantasy jsou mé nejoblíbenější a nedám na ně dopustit. Utvářely můj, nejen herní, vkus, formovaly koníčky, naučily mně anglicky a obklopila jsem se díky nim přáteli a blízkými, kteří je také mají rádi. Proto jsem samozřejmě ráda, že se po letech můžu ponořit do nového dobrodružství ve Forgotten Realms. Jistá skepse je ale na místě, protože od prvotních ukázek z Baldur’s Gate III čišela esence Original Sin II, potažmo Larianu. DnD pravidla, házení kostkou a Jaheira s Minscem z toho totiž BG lusknutím prstů nevykouzlí, i když se hodně snaží.
Je to super hra a je to skvělé RPG. Za mě, to ale Baldur není. Je to Original Sin III ze světa FR, což není žádná urážka, jen konstatování faktů. Baldurovské genius loci více vnímám z obou Pathfinderů od Owlcat Games a řadím si je jako takové spirituální nástupce.
Hráno v singlu za Lae’zel, 110 hodin.
V Larianu bohužel rčení „Méně je někdy více.“ neuznávají a razí svojí verzi „Více je nejvíce!“, čímž si škodí sami sobě.
Největším kamenem úrazu a dědictvím za trest z Original Sin II je rozhodně inventář. Tuny a tuny zbytečných předmětů, spolu s několika elixíry a svitky způsobí v batohu chaotickou změť barviček, ve které se bez filtrů nedá vůbec nic najít. Méně je někdy více.
Druhým problémem, kdy Larian netrefil míru, je fan service a postavy z předchozích dílů. Tato část bude raději celá ve spoileru.
Jaheira a později i Minsc s Booem neměli být hratelné postavy. Působí totiž jako karikatury svých předloh. Kdyby se ve hře objevili jen jako NPC, tak by to působilo určitě lépe.
Viconia…Oh, look how they massacred my girl. Tento její osud je dle Wizards of the Coast canon, s čímž Larian opravdu nic neudělá. Ale s čím by něco udělat mohli? Ano, rozmyslet se a jednoduše tam Viconii nedat, protože tenhle bullshit canon osud akorát hráče rozčílí nebo znechutí.
Bhaal a Sarevok. Same old, same old. Bhaal a vlastně celá trojice bohů mi přišla jako takové povzdychnutí, ale když se na scéně objevil Sarevok, tak to už bylo na facepalm. Už ani nemám chuť si googlit, jestli je to zas WotC canon nebo vlastní invence. Napjatě jsem čekala, až do konce, jestli třeba ještě nevyskočí Irenicus…nevyskočil. Poslední přeplácanost/neuvěřitelná larianí náhoda je identita Emperora. Nejenže je váš guardian ve skutečnosti Illithid, ale ještě je to samozřejmě sám hrdina Balduran. No nemám slov…snad jen, že méně je někdy více.
Tahové souboje jsou na dlouho. Preferovala bych je real-time s pauzou jako v originále, ale nemůžu říct, že by mě nebavily nebo nudily. Od vyšších levelů, kdy mají postavy k dispozici více útoků nebo akcí, se zábava rozjela. Lítání, strkání nepřátel ze srázů nebo házení sejrů byly mé oblíbené kratochvíle.
Companioni a jejich příběhové linky jsou jedna z nejpovedenějších věcí ve hře. Chtěla jsem hrát za githyanki, protože za lidi, elfy, trpaslíky, orky, dragornborny, tieflingy nebo lištičky jsem už hrála. A klasicky první průchod hrávám za warriora, tak Lae’zel byla jasná volba. Spolu s Shadowheart, Astarionem a Galem vytvořili klasické uskupení a postupem hrou se spřátelili a vzájemně si pobrečeli nad pohnutými osudy.
Kemp je upřímným milostným dopisem Dragon Age-i a co se dělo v kempu, zůstane v kempu. Jedinou výtkou je správa družiny, která se dá dělat jen v kempu a to tak, že se musí nejdřív doběhnout za postavou, kterou chcete vyloučit z party a pak za tou, která jí nahradí. Také se nedá dát výbava postavám, které nejsou aktivně v partě. Což znamená, že Will, Karlach a Jaheira chodí v hadrech ze sekáče, mají random šperky, které zbyly a dvakrát za hru dostanou novou zbraň.
Výše zmíněné neduhy by mohli opravit budoucí patche. Stejně jako další bugy, kterých je zatím hra plná. Naštěstí jsem nepotkala žádné hru rozbíjející bugy, jen ty imerzi rozbíjející. NPC říkají několikrát to samé dokola a vynadají postavě za něco, co se nestalo. Společníci někdy neradi skáčou a zaseknou se na místě, jindy jak dementi vyšlápnou kdejakou past a stoupnou si na hořící ostrůvek uprostřed bezpečné místnosti. Hlášení neúspěchu ability checku, který by měl být tajný – příklad: past v chodbě, zahrabaná truhla v zemi. A animace vykopávání truhly je od začátku pořád rozbitá.
Epilog taky působí šitý horkou jehlou a určitě na těch deseti tisících různých konců ještě zapracují. Minimálně po grafické stránce, protože oproti zbytku hry to vypadá mnohem hůř.
Příběh je rozhodně nejlepší z her od Larianu za poslední roky, zasazení a lokace jsou povedené a různorodé. Nejvíce bych vyzdvihla parádně zpracovaný Underdark, kde bylo radost pohledět na každou houbičku. Gauntlet of Shar a Nightsong, kde jsem jednoduše nečekala takovou epičnost. Peklíčko a hlavně začátek boje s Raphaelem, který boří 4. stěnu. Iron Throne, kde jsem měla nervy v kýblu, ale nikdo mi nakonec neumřel. Baldur’s Mouth Gazette aneb cenzura v praxi.
Druhý průchod chci hrát za dark urge postavu a těším se na to. To je nejdůležitější. Ve výsledku je jedno, jestli se to jmenuje Baldur’s Gate nebo Original Sin.
Tldr; Sice to není moc Baldur, ale můžete mít sex nejen s medvědem, ale i s Mind Flayerem….je to rozrušující, je to Larian. Více je nejvíce!
Je to super hra a je to skvělé RPG. Za mě, to ale Baldur není. Je to Original Sin III ze světa FR, což není žádná urážka, jen konstatování faktů. Baldurovské genius loci více vnímám z obou Pathfinderů od Owlcat Games a řadím si je jako takové spirituální nástupce.
Hráno v singlu za Lae’zel, 110 hodin.
V Larianu bohužel rčení „Méně je někdy více.“ neuznávají a razí svojí verzi „Více je nejvíce!“, čímž si škodí sami sobě.
Největším kamenem úrazu a dědictvím za trest z Original Sin II je rozhodně inventář. Tuny a tuny zbytečných předmětů, spolu s několika elixíry a svitky způsobí v batohu chaotickou změť barviček, ve které se bez filtrů nedá vůbec nic najít. Méně je někdy více.
Druhým problémem, kdy Larian netrefil míru, je fan service a postavy z předchozích dílů. Tato část bude raději celá ve spoileru.
Jaheira a později i Minsc s Booem neměli být hratelné postavy. Působí totiž jako karikatury svých předloh. Kdyby se ve hře objevili jen jako NPC, tak by to působilo určitě lépe.
Viconia…Oh, look how they massacred my girl. Tento její osud je dle Wizards of the Coast canon, s čímž Larian opravdu nic neudělá. Ale s čím by něco udělat mohli? Ano, rozmyslet se a jednoduše tam Viconii nedat, protože tenhle bullshit canon osud akorát hráče rozčílí nebo znechutí.
Bhaal a Sarevok. Same old, same old. Bhaal a vlastně celá trojice bohů mi přišla jako takové povzdychnutí, ale když se na scéně objevil Sarevok, tak to už bylo na facepalm. Už ani nemám chuť si googlit, jestli je to zas WotC canon nebo vlastní invence. Napjatě jsem čekala, až do konce, jestli třeba ještě nevyskočí Irenicus…nevyskočil. Poslední přeplácanost/neuvěřitelná larianí náhoda je identita Emperora. Nejenže je váš guardian ve skutečnosti Illithid, ale ještě je to samozřejmě sám hrdina Balduran. No nemám slov…snad jen, že méně je někdy více.
Tahové souboje jsou na dlouho. Preferovala bych je real-time s pauzou jako v originále, ale nemůžu říct, že by mě nebavily nebo nudily. Od vyšších levelů, kdy mají postavy k dispozici více útoků nebo akcí, se zábava rozjela. Lítání, strkání nepřátel ze srázů nebo házení sejrů byly mé oblíbené kratochvíle.
Companioni a jejich příběhové linky jsou jedna z nejpovedenějších věcí ve hře. Chtěla jsem hrát za githyanki, protože za lidi, elfy, trpaslíky, orky, dragornborny, tieflingy nebo lištičky jsem už hrála. A klasicky první průchod hrávám za warriora, tak Lae’zel byla jasná volba. Spolu s Shadowheart, Astarionem a Galem vytvořili klasické uskupení a postupem hrou se spřátelili a vzájemně si pobrečeli nad pohnutými osudy.
Kemp je upřímným milostným dopisem Dragon Age-i a co se dělo v kempu, zůstane v kempu. Jedinou výtkou je správa družiny, která se dá dělat jen v kempu a to tak, že se musí nejdřív doběhnout za postavou, kterou chcete vyloučit z party a pak za tou, která jí nahradí. Také se nedá dát výbava postavám, které nejsou aktivně v partě. Což znamená, že Will, Karlach a Jaheira chodí v hadrech ze sekáče, mají random šperky, které zbyly a dvakrát za hru dostanou novou zbraň.
Výše zmíněné neduhy by mohli opravit budoucí patche. Stejně jako další bugy, kterých je zatím hra plná. Naštěstí jsem nepotkala žádné hru rozbíjející bugy, jen ty imerzi rozbíjející. NPC říkají několikrát to samé dokola a vynadají postavě za něco, co se nestalo. Společníci někdy neradi skáčou a zaseknou se na místě, jindy jak dementi vyšlápnou kdejakou past a stoupnou si na hořící ostrůvek uprostřed bezpečné místnosti. Hlášení neúspěchu ability checku, který by měl být tajný – příklad: past v chodbě, zahrabaná truhla v zemi. A animace vykopávání truhly je od začátku pořád rozbitá.
Epilog taky působí šitý horkou jehlou a určitě na těch deseti tisících různých konců ještě zapracují. Minimálně po grafické stránce, protože oproti zbytku hry to vypadá mnohem hůř.
Příběh je rozhodně nejlepší z her od Larianu za poslední roky, zasazení a lokace jsou povedené a různorodé. Nejvíce bych vyzdvihla parádně zpracovaný Underdark, kde bylo radost pohledět na každou houbičku. Gauntlet of Shar a Nightsong, kde jsem jednoduše nečekala takovou epičnost. Peklíčko a hlavně začátek boje s Raphaelem, který boří 4. stěnu. Iron Throne, kde jsem měla nervy v kýblu, ale nikdo mi nakonec neumřel. Baldur’s Mouth Gazette aneb cenzura v praxi.
Druhý průchod chci hrát za dark urge postavu a těším se na to. To je nejdůležitější. Ve výsledku je jedno, jestli se to jmenuje Baldur’s Gate nebo Original Sin.
Tldr; Sice to není moc Baldur, ale můžete mít sex nejen s medvědem, ale i s Mind Flayerem….je to rozrušující, je to Larian. Více je nejvíce!
Dragon Age: The Veilguard
Pro: Méně je někdy více.
Proti: Více je nejvíce.