"Hele a zachraňoval si ty holčičky nebo si je zabíjel!?"
Musím se přiznat, že BioShock coby téma k pracovnímu obědu s kolegy, kde jen jeden chápe o čem mluvím, nebylo úplně nejlepší volba. Rázem jsem byl za podezřelého a když jsem jim začal vysvětlovat, o co vlastně jde, po nějaké době jsem se na to radši vykašlal. Bylo to zbytečné, nemělo to smysl a když jsem uvedl, že holčička je v originále "Little Sister" a ten robot, co ji chrání "Big Daddy", byl jsem na tom v očích spolustolovníků ve výsledku o lán hůř, než když jsem o pár vteřin dříve plácnul ten dotaz výše.
Ne, BioShock není tématem pro každého. Jenže já jsem o něm dlouhou dobu slýchával v kuloárech a nějak si na něj neuměl udělat čas. Až do dnešní doby, kdy je slavnostně za mnou a já už konečně chápu, co tento herní zjev posledního patnáctiletí vlastně pro mnohé hráče znamená.
Je to ve skrze zážitek. Zážitek z herního příběhu a z něj navazujícího světa, který je pro 1st person střílečku někde úplně jinde, než u kdejaké jiné hry. Ano, čest výjimkám, jako je například legendární Half-Life, kterému BioShock stojí bok po boku, coby rovnocenný partner. Přitom samotný start hry je ale minimálně dost rozporuplný...
V podstatě Vám nic neříká. Vy si v poklidu letíte letadlem, ztroskotáte a najednou se zjevíte u majáku, ze kterého se dostanete do města Rapture. Města, jehož osazenstvo kombinuje krásné steampunkové art-deco prostředí se splatterpunkem nejtvrdšího charakteru. Hned, bez okolků a poměrně dost naivně začnete plnit úkoly první postavy, která se Vám zjeví v reproduktoru. Ten příběhový náběh byl hodně pozvolný a pravda, že co nezvládl příběh, to stihl vizuál samotného podmořského města. Ten je totiž úctyhodný a i když tu začnete plnit úkoly jak ze stařičkého Dooma, nějak mě to prostředí učarovalo, že jsem neměl chvíli chuť přestat.
Příběh, který má být nosnou stránkou této hry, pak přidává zásadní informace velice pomalu. Spíše se tu setkáváte s kopou šílenců, kteří mluví jako blázni, takže najít si v té změti nesmyslů nějaké logično, je velice těžké. Ne-li nemožné. Naštěstí tu ale nacházíte tolik kazeťáků (příběhová berlička jak hovado - kde se tam vzalo tolik kazeťáků? :-D) s kazetou nahranou nějakým doktorem, že o informace každopádně nebude nouze. K tomu obří série hnusáků, které je třeba vykosit. Sem tam nějaké to vylepšování zbraní nebo mysli, což přidává kapitolu za kapitolou další do té doby neprobádané série možností. Neustálý boj o náboj a to nejdůležitější nakonec. Morální dilema, které donutí nejednoho hráče zamyslet se nad sebou.
Tak jak jste na tom byli Vy? Zabíjeli jste ty holčičky, abyste měli víc zkušeností nebo jste je zachraňovali za cenu toho, že další průběh hry nebude procházkou podvodní zahradou?
Já mám jasno.
Musím se přiznat, že BioShock coby téma k pracovnímu obědu s kolegy, kde jen jeden chápe o čem mluvím, nebylo úplně nejlepší volba. Rázem jsem byl za podezřelého a když jsem jim začal vysvětlovat, o co vlastně jde, po nějaké době jsem se na to radši vykašlal. Bylo to zbytečné, nemělo to smysl a když jsem uvedl, že holčička je v originále "Little Sister" a ten robot, co ji chrání "Big Daddy", byl jsem na tom v očích spolustolovníků ve výsledku o lán hůř, než když jsem o pár vteřin dříve plácnul ten dotaz výše.
Ne, BioShock není tématem pro každého. Jenže já jsem o něm dlouhou dobu slýchával v kuloárech a nějak si na něj neuměl udělat čas. Až do dnešní doby, kdy je slavnostně za mnou a já už konečně chápu, co tento herní zjev posledního patnáctiletí vlastně pro mnohé hráče znamená.
Je to ve skrze zážitek. Zážitek z herního příběhu a z něj navazujícího světa, který je pro 1st person střílečku někde úplně jinde, než u kdejaké jiné hry. Ano, čest výjimkám, jako je například legendární Half-Life, kterému BioShock stojí bok po boku, coby rovnocenný partner. Přitom samotný start hry je ale minimálně dost rozporuplný...
V podstatě Vám nic neříká. Vy si v poklidu letíte letadlem, ztroskotáte a najednou se zjevíte u majáku, ze kterého se dostanete do města Rapture. Města, jehož osazenstvo kombinuje krásné steampunkové art-deco prostředí se splatterpunkem nejtvrdšího charakteru. Hned, bez okolků a poměrně dost naivně začnete plnit úkoly první postavy, která se Vám zjeví v reproduktoru. Ten příběhový náběh byl hodně pozvolný a pravda, že co nezvládl příběh, to stihl vizuál samotného podmořského města. Ten je totiž úctyhodný a i když tu začnete plnit úkoly jak ze stařičkého Dooma, nějak mě to prostředí učarovalo, že jsem neměl chvíli chuť přestat.
Příběh, který má být nosnou stránkou této hry, pak přidává zásadní informace velice pomalu. Spíše se tu setkáváte s kopou šílenců, kteří mluví jako blázni, takže najít si v té změti nesmyslů nějaké logično, je velice těžké. Ne-li nemožné. Naštěstí tu ale nacházíte tolik kazeťáků (příběhová berlička jak hovado - kde se tam vzalo tolik kazeťáků? :-D) s kazetou nahranou nějakým doktorem, že o informace každopádně nebude nouze. K tomu obří série hnusáků, které je třeba vykosit. Sem tam nějaké to vylepšování zbraní nebo mysli, což přidává kapitolu za kapitolou další do té doby neprobádané série možností. Neustálý boj o náboj a to nejdůležitější nakonec. Morální dilema, které donutí nejednoho hráče zamyslet se nad sebou.
Tak jak jste na tom byli Vy? Zabíjeli jste ty holčičky, abyste měli víc zkušeností nebo jste je zachraňovali za cenu toho, že další průběh hry nebude procházkou podvodní zahradou?
Já mám jasno.
Four Last Things
Pro: Vizuálem a prostředím legendární záležitost.
Proti: Jen bych řekl, že zde vizuál mnohdy převládá nad samotnými herními mechanikami.