Nebudu zastírat fakt, že jsem se k této hře dostal po podrobném zkoumání, co na Steam a Epic účtech mám, abych splnil letošní Herní výzvu. Po krátké analýze karetních her jsem se nakonec rozhodl pro hru Ancient Enemy. Působila na mě výpravným dojmem. Realita byla ale o lán lesa někde jinde. Bohužel.
Za ta herní léta vím, že karetní hra nemusí být nutně špatná. Kde jsou ty časy, kdy jsem na webech freehry.cz a plnehry.cz objevil českou hru Mravenci, kterou jsem ve své době s kamarády mastil hlava nehlava a bavil se její jednoduchostí a možností hru opakovat, aniž by každá další hra byla stejná. Spouštěl jsem tedy Ancient Enemy s podobným pocitem. S tím, že si u hraní trošku odpočinu, odfrknu, nebudu muset nad ničím přemýšlet a zabavím se na pár hodin hrou, která mě bude nutit otáčet karty dál, dokud nedojdu k vytouženému cíly.
Hned na první dobrou mě zaujala orchestrální hudba, při zapnutí jsem pak začal načítat jednotlivé dialogy a snažil se vpravit do příběhu. Karty mi zároveň okamžitě daly najevo, že se jedná o rozšířený Solitaire, nebo tedy pasiáns, chcete-li. Osobně jsem tedy měl u vzhledu trošku pocit, jak kdybych hrál Mahjong. A možná dejme tomu, že je to kombinace obojího.
Po poměrně krátké chvíli jsem ale zjistil, že příběh je totální žvást. Probudíte se neznámo kde, nevíte pořádně ani kdo jste a procházíte fantastickým světem a v podstatě jen kosíte nestvůry, které se Vám dostávají do cesty a vlastně to nemá ani žádný důvod. Keců je docela dost, ale musím říct, že číst je bylo čiré utrpení a někde u třetí kapitoly (z jedenácti celkových) jsem to prostě a jednoduše vzdal.
Stejně tak to bylo i s herními zvuky a hudbou. Po poměrně krátké chvíli začala stejně otravovat jako příběh, takže jsem si naladil fantastické kompilační album od The Cinematic Orchestra ze série Late Night Tales , kde zazněly pecky od Radiohead, Bjork nebo St. Germain, což, jsem okamžitě usoudil, fungovalo jako podkres ke hře tisíckrát lépe.
Jenže bez toho všeho, co hra navíc nabízela, jsem si vlastně uvědomil, že jsem si zapnul jinou formu Solitairu. Když máte hru zadarmo, tak je to jedno, ale představa, že za ní ještě platím, by mě asi hnula žlučí.
Za ta herní léta vím, že karetní hra nemusí být nutně špatná. Kde jsou ty časy, kdy jsem na webech freehry.cz a plnehry.cz objevil českou hru Mravenci, kterou jsem ve své době s kamarády mastil hlava nehlava a bavil se její jednoduchostí a možností hru opakovat, aniž by každá další hra byla stejná. Spouštěl jsem tedy Ancient Enemy s podobným pocitem. S tím, že si u hraní trošku odpočinu, odfrknu, nebudu muset nad ničím přemýšlet a zabavím se na pár hodin hrou, která mě bude nutit otáčet karty dál, dokud nedojdu k vytouženému cíly.
Hned na první dobrou mě zaujala orchestrální hudba, při zapnutí jsem pak začal načítat jednotlivé dialogy a snažil se vpravit do příběhu. Karty mi zároveň okamžitě daly najevo, že se jedná o rozšířený Solitaire, nebo tedy pasiáns, chcete-li. Osobně jsem tedy měl u vzhledu trošku pocit, jak kdybych hrál Mahjong. A možná dejme tomu, že je to kombinace obojího.
Po poměrně krátké chvíli jsem ale zjistil, že příběh je totální žvást. Probudíte se neznámo kde, nevíte pořádně ani kdo jste a procházíte fantastickým světem a v podstatě jen kosíte nestvůry, které se Vám dostávají do cesty a vlastně to nemá ani žádný důvod. Keců je docela dost, ale musím říct, že číst je bylo čiré utrpení a někde u třetí kapitoly (z jedenácti celkových) jsem to prostě a jednoduše vzdal.
Stejně tak to bylo i s herními zvuky a hudbou. Po poměrně krátké chvíli začala stejně otravovat jako příběh, takže jsem si naladil fantastické kompilační album od The Cinematic Orchestra ze série Late Night Tales , kde zazněly pecky od Radiohead, Bjork nebo St. Germain, což, jsem okamžitě usoudil, fungovalo jako podkres ke hře tisíckrát lépe.
Jenže bez toho všeho, co hra navíc nabízela, jsem si vlastně uvědomil, že jsem si zapnul jinou formu Solitairu. Když máte hru zadarmo, tak je to jedno, ale představa, že za ní ještě platím, by mě asi hnula žlučí.
Four Last Things