Asi každý z nás má nějakou tu hru, která v něm z nějakého důvodu rezonuje i přesto, že není váš typický šálek kávy. Dungeon Siege je u mě přesně ten případ. Podobné hry mě totiž příliš nelákají, Diablo jsem sice hrál, ale nikdy úplně nemiloval a další podobné hry mě vesměs míjejí obloukem. Nicméně DS hrál taťka a já na něj koukal (což mě tehdy bavilo víc než hru hrát). Párkrát jsem se snažil DS pokořit, ale vždy mě umořil jednotvárný gameplay. Nicméně nyní, po 20 letech mohu říct, že jsem se dobojoval až do konce.

Bez mučení se přiznám, že jsem hrál na EASY. Prostě jsem chtěl hru dohrát a ne se trápit. Hra se vesměs hraje sama a já si mohl užívat jedinečnou atmosféru, která je i díky zvuku a hudbě parádní. Prostředí se relativně často mění, v každém biotopu žijí jiné potvory (v dungeonech jsou pavouci, v lesích trollové, v horách sněžní muži) a je na co koukat. Letos poprvé jsem také odhalil spoustu skrytých lokalit a vedlejších cest (ale nenechte se mýlit, hra je čistě lineární).

Přišlo mi, že je ve hře zbytečně moc předmětů, které k ničemu nejsou, což platí hlavně o kouzlech, kterých je zbytečně moc. A když vše prodáte, máte spoustu peněz, které nejsou za co utratit. Což pravděpodobně řeší vyšší obtížnost.  

Co chci pochválit je design světa. Je to čistá high fantasy v evropském stylu s několika dalšími vlivy. Temné kobky nejsou jen nevýrazné chodby, ale mají v sobě fontány, rozbité sochy, zchátralé oltáře a další celou řadu detailů. Atmosféra je skutečně parádní. A co mě dodnes neskutečně fascinuje, že ve hře není jediná load screen. A kdybyste chtěli, můžete z konce hry dojít zase na začátek, na svou „humble farm“.  

Nehrát hru taťka, tak mě asi úplně mine a neměl bych sebemenší důvod ji dneska hrát. Nicméně takhle jsem si obléhání podzemí neskutečně užil.